Dominik Tatarka

• 

Medailonky

Vytvořeno 3. 5. 2010 2:00

Autor: Andrej Lobotka

Slovenský spisovatel, překladatel a publicista, jeden z nejvýznamnějších poválečných prozaiků, jenž se nesklonil před výhrůžkami ani hrozbami a po celý život hrdě bojoval za svobodu a spravedlnost, a to nejen pomocí svých slov.

Narodil se 14. března roku 1913 v Plevníku-Drienovom. Středoškolské vzdělání získal na gymnáziu v Nitře, studia však ukončil v Trenčíně. Své maturitní vysvědčení zde dostal roku 1932. Ve studiích pak pokračoval na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde se věnoval slovenskému a francouzskému jazyku. Následně se dostal i na pařížskou Sorbonnu.
První publikace vyšly autorovi již roku 1935 ve Svojeti. Zanedlouho začal pravidelně přispívat do Slovenských pohľadov.

V letech 1939 až 1944 působil Tatarka jako středoškolský profesor na středních školách v Nitře a v Martině. Právě v tomto období debutuje i knižně, a to souborem novel a povídek s názvem V úzkosti hľadania, který vyšel roku 1942. V sedmi prozaických příbězích autor zkoumá člověka, snaží se hledat odpovědi na mravní a existenční otázky lidí, kteří hledají jistotu a pevnost ve svém životě. Dílo bylo přijato s nadšením, a to nejen veřejnosti, ale i kritiky.
O dva roky později se ke čtenářům dostává jeho román Panna zázračnica. V díle nám představuje člověka poznačeného válkou a její vliv na společnost, její hodnoty a životní směr.

Autor se aktivně účastnil bojů během slovenského národního povstání. Po roce 1945 byl zaměstnán v redakcích deníků Pravda a Národná obroda a ve vydavatelství Tatran. Zároveň pracoval jako scenárista Československého státního filmu v Bratislavě. Nakonec si mohl dovolit opustit všechna zaměstnání a živit se psaním jako profesionální spisovatel.
Roku 1948 vychází jeho román Farská republika, ve kterém tvrdě kritizuje  poměry ve Slovenském státě a odsuzuje klerofašistické uspořádání republiky prostřednictvím hlavního hrdiny Tomáše Menkina: „Ako veriaci kresťan ľahko si s hrôzou predstavoval veľkú kopu hniloby, ale ako veriaci kresťan nedokázal urobiť dobrý skutok Židovi.“ (Tatarka, D. Farská republika. Matica slovenská, 1948, s. 52–53.)

O dva roky později se autor poprvé dostává do konfliktu s oficiální politikou a její představou kultury. Jeho výběr povídek a fejetonů Ľudia a skutky byl zničen.
Následně vychází tři romány (Prvý a druhý úder, Radostník a Družné léta), ve kterých se naopak spisovatel připojuje k budovatelské atmosféře a věnuje se tématu obnovy zničené krajiny, sdružstevňování a budování lepší společnosti.
V roce 1957 vydává Tatarka svou cestopisní prózu Človek na cestách, ve které najdeme reportáže z různých světových oblastí (Švýcarsko, Anglie, Mongolsko…). Spisovatel nebyl dobrodruhem ani objevitelem a jeho cesty by se spíš daly přirovnat k turistickým návštěvám daných zemí s oficiálními spisovatelskými nebo kulturními delegacemi. Jednotlivé texty jsou však výjimečné právě proto, že jsou doplněny filosofickými úvahami autora o životních hodnotách člověka, a tak se stávají víc než jen opisem toho, co autor viděl a zažil.
„Nie, doma, v meste na Dunaji, si netrúfam povzniesť sa nad hranice a prihovoriť sa človeku na stretnutie, pospytovať sa ho, o čom rozmýšľa, ako rozmýšľa, z duše sa s ním pozhovárať, čo ho trápi.
Ale na cestách?“ (Tatarka, D. Človek na cestách. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1963, s. 7.)

Obrat ve vnímaní společnosti se poprvé projevuje v jeho knize dvou novel Rozhovory bez konca, která vyšla roku 1959. O tři roky později vychází jeho novela Prútené kreslá, ve které čerpá ze svých studií na Sorbonně. Od tohoto díla se u autora začíná projevovat silná změna vnímání socialistické společnosti.
„Je to marné, ale lásku si musíme zasloužit. Někdy se nám ji nedostane, ale upevnili jsme si alespoň sebevědomí, že jsme udělali a jsme schopni udělat pro ni všechno.“ (Tatarka, D. Proutěná křesla. Praha: Československý spisovatel, 1963, s.148.)

Do většího konfliktu se socialistickou společností se autor dostává v satiře Démon súhlasu, jejíž první část byla publikována časopisecky již roku 1956. Její hlavní postava Bartoloměj Boleráz je v mnoha ohledech podobný samotnému autorovi. Rozerván mezi vlastním rozumem a touze po svobodě myšlení a přizpůsobováním se vládnoucí garnituře.
Tatarka se také pouští do tvorby scénáře k filmové verzi své prózy Panna zázračnica. Film vznikl roku 1966. O dva roky později vychází výběr z jeho publicistiky pod názvem Proti démonom.

Autor následně zaujal jednoznačně odmítavý postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území republiky, roku 1969 vrátil legitimaci KSČ, protože strana nebránila suverenitu Československa. Tyto jeho názory a kroky vedly k tomu, že byl vyloučen ze všech organizací a byl pod dozorem státní bezpečnosti. Roku 1976 se přestěhoval do Prahy, a dostal se do úzkého kontaktu s disidentským hnutím. O rok později, roku 1977, jako první Slovák podepsal Chartu 77. Stal se zakázaným autorem, od roku 1970 se živil manuálními pracemi. Koncem sedmdesátých let se vrátil zpátky do Bratislavy.

V těžkých časech normalizace psal autor osobní texty, ve kterých reflektoval nejen svůj soukromý život, ale i situaci svého okolí. Zásluhou editora Jána Mlynáříka vyšla první část zápisků pod názvem Písačky v edici Petlice v Praze, kterou vydával Ludvík Vaculík. Pokračováním bylo dílo Sám proti noci, které vyšlo v Mnichově, a třetí částí byly Listy do večnosti vydané v Torontu.

V roce 1986 byla spisovateli Nadací Charty 77 ve Stockholmu udělena Cena Jaroslava Seiferta pro nejlepší díla české a slovenské literatury, která nemohla být vydána doma. Ocenění dostal právě za trilogii Písačky.
Ještě v roce 1985 spatřilo světlo světa dílo Navrávačky. To vzniklo během rozhovorů, které se spisovatelem nahrávala pražská historička umění Eva Štolbová. Autor v nich vzpomínal na dětství, studia, střetnutí se spisovateli…

Dominik Tatarka zemřel v Bratislavě 10. května 1989.
V roce 1990 byla Dominiku Tatarkovi udělena Národní cena SR in memoriam. O rok později mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Přehled díla:
V úzkosti hľadania (1942)
Panna zázračnica (1944)
Farská republika (1948)
Ľudia a skutky (1950)
Prvý a druhý úder (1950)
Radostník (1954)
Družné letá (1955)
Človek na cestách (1957)
Rozhovory bez konca (1959)
Prútené kreslá (1962)
Démon súhlasu (1963)
Proti démonom (1968)
Písačky (1979)
Sám proti noci (1984)
Listy do večnosti (1986)
Navrávačky (1988)
V ne čase (1997)
Písačky pre milovanú Lutéciu (1999)