Nikolaj Vasiljevič Gogol

Nikolaj Vasiljevič Gogol je dnes považován za ikonu ruského spisovatelství, za otce kritického realismu a odváženého autora satirických děl. Ruská realita druhé poloviny 19. století je ovšem ke Gogolovu talentu nelítostná. V celém velkém Rusku jen jediný člověk považoval Gogola za velkého spisovatele a tím byl on sám. Gogol se za svého života setkával s okázalou kritikou a neúspěchem takřka na každém kroku. Existenční krize vyvrcholila na sklonku jeho života, kdy pod tíhou ran osudu takřka zešílel. Smutný osud člověka, jenž zásadně změnil podobu světové literatury a bude následující generací spisovatelů až heroicky uctíván.

Nikolaj Vasiljevič Gogol se narodil v březnu roku 1809 v Sorončicích na Ukrajině do rodiny šlechtických statkářů. Jeho otec, V. A. Janovský-Hohol, je sám spisovatelem, a proto byl malý Nikolaj vychováván ve velké lásce k umění a knihám. Také matka Nikolaje podporuje v jeho uměleckých zájmech a pomáhá mu se sbíráním lidové ukrajinské slovesnosti, jejíž motivy Nikolaj později využívá ve svých dílech. Brzy nastupuje na Nežinské gymnázium, kde naplno propadá herectví. V té době mladý Nikolaj také píše své první povídky. Po absolutoriu se stěhuje do Petrohradu, kde je přijat do hereckého souboru. Zde však na Nikolu štěstí nečeká – jako herec naprosto propadá a brzy soubor opouští, aby se mohl v klidu věnovat svému velkému koníčku – psaní povídek a básní. Gogolovy povídky začínají vycházet v petrohradském časopise Literaturnaja gazeta, který mu přinese uznání a důležité kontakty (díky časopisu se seznamuje s takovými velikány ruské literatury,  jako jsou například Puškin, Pletněv či Žukovský).
Povzbuzen úspěchem brzy vydává své první básně. Setkává se ovšem s naprostým nezájmem ruské veřejnosti a přímo katastrofálním neúspěchem. Nikolaj je tedy potupně donucen celý náklad výtisků skoupit a zničit. Píše se rok 1828 a zdrcený Nikolaj přijímá místo úředníka, později universitního profesora a na profesionální spisovatelskou kariéru rezignuje.

Přesto je první polovina 30. let jeho nejplodnějším obdobím. Fanaticky propadá psaní povídek s ukrajinskou a petrohradskou tématikou. V roce 1831 a 1832 vyšly jeho dva svazky povídek Večery na statku nedaleko Dikaňky, v roce 1835 pak dva sborníky – Arabesky a Mirgorod. Přibližně v této době také píše své nejznámější dílo – satirický román Revizor. Po roce 1835 Gogol zanechává své akademické dráhy a rozhodne se věnovat se své největší vášni naplno. Díky lidovým motivům a humorným vyobrazením lidské slabosti ve svých dílech je oblíben především u drobného měšťanstva, naopak ruská smetánka mu za jeho satirická díla nemůže přijít na jméno. Gogol postupně proniká mezi významné ruské spisovatele, velmi důležité je i jeho přátelství s A. S. Puškinem, který v něm vidí velkou naději ruského literárního světa a svého pokračovatele.
V roce 1836 se poprvé hraje jeho hra Revizor. Gogol je však v Petrohradu nešťastný a rozhodne se načerpat nové síly na cestách. Odjíždí do ciziny a žije v Itálii, Německu i Belgii.
Do Ruska se vrací roku 1839 jako duchovně založený člověk hledající smysl své existence. Zásadně se ovšem rozchází s ruskými intelektuálními kruhy (především v otázkách sociální společnosti či náboženství), v roce 1841 nepochopen opět odjíždí. Známá je také jeho cesta  v roce 1848 do Jeruzaléma.

Další Gogolův návrat do vlasti se uskuteční až na začátku roku 1952. Tou dobou je již mrtev jeho homosexuální přítel Iosif Vielhorsky a Gogol propadá beznaději. Střídavě se u něj projevují deprese a posedlost mysticismem, které Gogola přivádějí téměř k šílenství. Těsně před smrtí také v záchvatu deprese spálí druhou část díla Mrtvé duše a odmítá román dokončit. Umírá 4. března 1952 v Moskvě, avšak jeho hry jsou oblíbené dodnes, pro svou nadčasovost, realitu a pochopení obyčejných lidí.




Přehled díla:
Hans Küchelgartne (1828)
Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832)
Arabesky (1835)
Mirgorod (1835)
Řád sv. Vladimíra třetího stupně (1836–1842; nedokončená komedie)
Revizor (1836)
Hráči (1842)
Mrtvé duše (1842–1846)
Ženitba (1842)
Petrohradské povídky (1842)
Řím (1842)
Rozjímání o božské liturgii (1847, též známe jako Rozjímání o mši svaté)



Zdroj obrázků: Wikipedia.org