
K psaní knih ji přivedla láska k jazyku a příběhům, možnost uniknout do jiného světa. Na psaní ji baví zpětná vazba čtenářů. „Je k nezaplacení slyšet, že pro ně jsou moje romány velké potěšení, že s nimi zapomínají na realitu, něco se naučili o světě nebo sami o sobě,“ přiznává Sabina Zelená, autorka žijící v australském Perthu, která pro české čtenáře připravuje novou knihu, rodinné drama s lehkým sci-fi prvkem a pro anglicky mluvící trh jí letos vychází sci-fi Za zdmi.
Psát jste zkoušela již jako dítě. Co jste psala? A máte ještě své první literární pokusy?
Jenom povídky, které se točily kolem mých zábav a koníčků. Obsahově ani strukturově nebyly nijak výjimečné a ocenila je akorát moje maminka, takže se neuchovaly.
Jak vzpomínáte na své dětství? Čím jste chtěla být?
Moje dětství bylo krásné a idylické, mám milující rodiče, kteří mě ve všem podporovali, respektovali moje potřeby a přání, dávali mi volnost. Brala jsem to jako samozřejmost, ale dnes si samozřejmě uvědomuji, že se to vždycky nerozumí samo sebou. O to víc jsem vděčná, že mě nechali roztáhnout křídla a ochutnávat život podle libosti a vlastním tempem.
Spisovatelkou jsem chtěla být už od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že knihy, než se objeví na pultech knihkupectví, musí někdo napsat. Jsem introvert a potřebuji ticho a samotu, což v dětství znamenalo spoustu volného času a ten jsem trávila v knihovně nebo v křesle s knihou. Čtení pro mě bylo (a stále je) vším.
V dospělosti jste si psaní stanovila jako pevný cíl a psaní se nakonec stalo součástí vašeho života. Co vás přivedlo k psaní knih?
Láska k jazyku a příběhům, možnost uniknout do jiného světa, kde se postavy chovají tak, jak si přeju já. Psaní bylo nejdřív koníček, brzy se ale změnilo v terapii, základní potřebu. Stejně jako musím spát, dýchat a jíst, musím i psát, abych byla mentálně a emočně vyrovnaná a šťastná.
V roce 2017 jste debutovala románem Tisíc východů slunce. Pak vyšly další – Nejdelší cesta domů, Stmívá se dřív, Dívka s labutí a Dám ti noční nebe. Připravujete nový příběh?
Ano, momentálně pracuji na románu zasazeném do Austrálie (stejně jako Dám ti noční nebe). Prozatímně se jmenuje Jedna dvě ovečky a jde o rodinné drama s lehkým sci-fi prvkem. Čtenáři budou s hlavní hrdinkou, osiřelou Hedvikou, cestovat časem do doby předmanželského mládí jejích rodičů, kde je bude poznávat jako kamarádka.
Ve svých příbězích se snažíte lidi dojmout, rozplakat, vystrašit, ale i rozesmát a nadchnout. Sama máte ráda silné příběhy a o to se snažíte i ve svých knihách. Neuvažovala jste o tom, že byste napsala detektivku nebo knihu pro děti?
Detektivky ani knihy pro děti mě obecně nelákají, už několik let však píšu sci-fi (dystopické, postapokalyptické) pro zahraniční, anglicky mluvící trh. Tam mi v roce 2021 vyšla první kniha Míň než málo času z plánované série, jejíž pokračování Za zdmi spatří světlo světa později tento rok.
K psaní vás inspiruje kde co. O psaní jste jednou řekla, že je to dřina a velice dlouhý proces, ale vydávání ještě delší, komplikovanější. Co vás na psaní nejvíce baví?
Zpětná vazba od čtenářů. Je k nezaplacení slyšet, že pro ně jsou moje romány velké potěšení, že s nimi zapomínají na realitu, něco se naučili o světě nebo sami o sobě. Že nemohli přestat číst, dokud nedosáhli konce. Že se nemůžou dočkat další knihy. To je moje motivace a pohon.
Jak to máte se čtením? Máte oblíbeného autora? Dočetla jsem se, že máte ráda psychologické romány s nádechem romantiky.
Z českých autorů se mi moc líbí Dagmar Digma Čechová (což je shodou okolností moje editorka), Alena Mornštajnová, Hana Marie Körnerová a Sarah Parsley (další česká autorka žijící v Austrálii). Ze zahraničních potom Alice Oseman, Lucy Dillon, Diane Chamberlain, J. K. Rowling – s Harrym Potterem jsem vyrostla.
Pocházíte z Prahy, ale žijete se synem v Západní Austrálii. Co vás přivedlo až k protinožcům? Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš?
Ve dvaadvaceti jsem jela na zkušenou na Nový Zéland, místní kultura, příroda a obyvatelé mě nadchli a omámili. Právě tam jsem někoho poznala a zamilovala se. Kvůli omezeným vízům jsme nakonec Zéland opustili a zamířili právě do Austrálie, která je v mnoha směrech Zélandu podobná. Po čase se naše cesty rozešly, máme spolu ale krásného, úžasného syna, a abychom ho mohli mít v životě oba, rozhodli jsme se zůstat v Perthu.
Jsem vděčná za evropské kořeny, vyrůstat v Česku bylo nádherné, ráda se tam vracím, teď mám však doma v Austrálii. Přizpůsobila jsem se životnímu stylu, jazyku, slunnému počasí a mentalitě místních a přijala je za své.
Jak ráda trávíte chvíle volna?
Na pláž to mám, co by kamenem dohodil, takže trávím hodně času tam. Protože jsem příběhový závislák, denně čtu a často se dívám na filmy nebo seriály. Háčkuji, zahradničím, chodím do přírody. Teď nově se pouštím do scénáristiky a kreslení.