
Nakladatelství Tebenas často najde jako podklad pro svou audioknihu méně známé, avšak velmi kvalitní dílo. Spisovatel a historik Pavel Nauman sice není úplně neznámý, stejně jako jeho detektivní román Dlouhý stín času, ale v současné době už bychom ho v knihovnách většiny čtenářů hledali jen těžko.
Pokud si nemůžete vybavit, odkud jméno Pavla Naumana znáte, určitě jste někdy viděli Pohádky o mašinkách, vysílané jako večerníčky. To by samozřejmě mohlo vést k mylnému dojmu, že se tento autor věnoval tvorbě pro děti. Jeho záběr byl samozřejmě mnohem širší, i když v knížce Příběh zajíce se k tomuto žánru opět vrátil. Zvážíme-li, že Dlouhý stín času je v podstatě jediná detektivka, kterou Nauman napsal, je výsledek mimořádně zdařilý.
Hlavním hrdinou knihy se stal mladý právník, jehož umístěnka po vysoké škole dostane k tehdejší bezpečnosti. To, že povolání není jeho volbou, je pro příběh velmi důležité. Pochybnosti a nespokojenost, táhnoucí se celou knihou, jsou ve skutečnosti hnacím motorem, ženoucím ho až za hranice pravděpodobného řešení celého případu.
Od vyšetřování banálních krádeží, páchaných drobnými zlodějíčky, ho náhoda přivede k případu promyšlené vraždy. Případ se komplikuje a vede k dalším nejasnostem, nad nimiž je sice možné mávnout rukou, ale mladému vyšetřovateli nedají spát. Zejména proto, že se úzce týkají jeho rodiny i soukromého života.
Doba, kdy detektivka vznikala, se podepsala na obsahu i na vedlejších tématech, která se řeší. Kniha byla vydaná v roce 1966 a ve společnosti už vládlo určité uvolnění, autor tedy mohl do svého textu bez obav vložit poznámky, které zpochybňují vyšetřovací metody některých složek státní bezpečnosti. V této souvislosti je potřeba rozlišovat druhy policejní práce a neházet všechny policisty do jednoho pytle. I za socializmu bylo potřeba vyšetřovat krádeže, přepadení a vraždy, u těchto případů žádné politické argumenty neměly váhu.
Hlavní hrdina knihy si ovšem nemůže zvyknout ani na to, že se při vyšetřování nutně musí lidem vkrádat do soukromí a o podezřelých i o obětech přemýšlí jako o lidech, nikoliv pouze jako o objektech. Nehledá pouze kdo co spáchal, ale proč to spáchal a jaká cesta ho k tomu vedla. Jeho pohled je dán mládím a hlavně nedostatkem rutiny, což se u komplikovaného případu projeví jako velká výhoda.
Příběh obsahuje náznaky dvou erotických linií, hrdina je však neprožívá příliš intenzivně, nicméně má konkrétní představu o ženské kráse. Dramatické důsledky vyšetřování, které mají vážné dopady na soukromý život mladého vyšetřovatele, vnášejí do románu prvky noir, stejně jako cesta do dávné minulosti, v níž se odehrávaly další utajené či nevyřešené zločiny. Autor se inspiroval i vraždou Otýlie Vranské, a i když ji ve své knize přejmenoval, ponechal všechny aspekty tohoto případu beze změny.
Audioknihu načetl Miroslav Táborský a předvedl jako vždy profesionální a suverénní výkon. Lze říct, že Dlouhý stín času natočil osvědčený tým, autorem hudebních předělů je opět Raven, který na konec audioknihy zařadil i píseň věnovanou Otýlii Vranské. Celek působí kompaktním dojmem, román lze vnímat jako napínavou detektivku i jako připomínku doby, kdy majetek a vlastnictví uměleckých předmětů bylo podezřelé. Ale lidé se pro majetek zabíjeli stejně jako dnes.