
V knize Nežná fatamorgana se Dominik Dán vrací hluboko do minulosti a čtenář knihy či posluchač audioknihy má možnost sledovat změny, k nimž docházelo v listopadu 1989. Recenze se zabývá audioknihou natočenou v nakladatelství Publixing podle detektivky vydané Slovartem.
Případ začíná v době, kdy Richard Krauz ještě v oddělení vražd (násilné kriminality) nepracuje, Slovensko je součástí Československé socialistické republiky a ta se Sovětským svazem na věčné časy míří ke slunným zítřkům komunizmu. Vraždu mladé ženy, jejíž tělo bylo nalezeno v parku na lavičce, vyšetřuje Eduard Burger. A když se po nějaké době stane další zločin se stejným rukopisem, začne se detektiv domnívat, že pachatelem je sériový vrah.
Zde autor reálně připomíná, jaký vliv měla politika i na vyšetřování tak závažných zločinů, jako je vražda. Pro režim bylo nepřijatelné, že se ve šťastném socializmu může vyskytnout sériový vrah, a také soutěže jednotlivých útvarů v objasněnosti vedly k zatajování skutečné podstaty případů. Burger a jeho kolega Hanzel uvítají, že když se stane další vražda v parku, je už k dispozici taková posila, v osobě nového kolegy Richarda Krauze. Ale to už se píše rok 1989 a schyluje se ke změně režimu.
Do děje opět vstupuje StB a její pracovník Zlocha, kterého si znalec Dánových románů pamatuje z knih Básník a Uzel. A právě prostřednictvím Státní bezpečnosti má Dominik Dán možnost spojit Krauze a Burgera s listopadovým děním a nechat je zachránit herce Milana Kňažka, kterého chce slovenská StB zlikvidovat, aby se vyrovnala té české, která inscenovala smrt studenta Martina Šmída. Autor nedělá z Krauze jasnozřivého člověka, který rázem pochopil politické změny, mnoho lidí bylo tenkrát zmatených, i když nadšených. Zpětným pohledem hodnotí Dán revoluci jako „něžnou fatamorgánu“, přelud, jehož skutečná podoba má doposud mnoho vad.
Audiokniha Nežná fatamorgana je volně propojena i s detektivkou Smrť na druhom brehu, v níž se objevuje manžel první oběti. Dominik Dán často spojuje mezi sebou děje jednotlivých knih, některé případy nemohou být zcela uzavřeny a ve své praxi detektiva se Krauz opakovaně setkává se stejnými lidmi.
Opět musím ocenit interpretační umění Mariána Geišberga, který dokázal načíst celou knihu tak, že rozlišil jednotlivé postavy, ale nesklouzl do extrémních poloh ani u ženských hlasů. Snad jen věty staré pavlačové klepny připomínají parodie Ivana Krajíčka a Oldo Hlaváčka, kterých jsme si dosyta užili v Československé televizi osmdesátých let. Ale ani to není důvod pro připomínky.
Poslech audioknihy Nežná fatamorgana dává posluchači možnost sledovat změny ve společnosti i v bezpečnostních sborech a uvědomit si, jak málo chybělo k tomu, aby se rozpoutalo krveprolití v ulicích. Možná nebyly vůdčí osobnosti v takovém nebezpečí, jak autor naznačuje, ale taková možnost samozřejmě existuje. Činnost StB je pro většinu lidí neviditelná a ta většina lidí pak může být šťastná. To, co autor považuje za důležité, je uvědomění, že StB je tady stále a pořád hraje stejné hry.