Žluté oči vedou domů

• 

Čtenářský deník

Vytvořeno 9. 6. 2011 2:00

Autor: Martin Dolejský

Kniha české autorky Markéty Pilátové vypráví o osudech několika žen, které pátrají po své minulosti. Popisuje také situaci českých emigrantů v Brazílii. Marta a Lena. Dvě mladé ženy, které žijí v Brazílii. Každá je zcela jiná, ale něco je spojuje. Je to osud jejich rodičů. Jsou to dcery českých emigrantů, kteří přišli do Brazílie po nástupu komunistického režimu.

Marta ani Lena vlast svých rodičů nikdy nepoznali. Česky sice umí, ale Českou republiku znají jen z vyprávění. Obě ženy jsou nespokojené se svým dosavadním životem, a tak se rozhodnou Českou republiku navštívit. Martu k tomu vede rozhodnutí odpoutat se od své matky a utéct z jejího vlivu a Lenu zase neshody na farmě, kterou spravuje spolu se svojí matkou. Marta a Lena se setkají právě v Praze.

Maruška a Luiza. Tyto dvě ženy spojuje muž jménem Jaromír. Ten před druhou světovou válkou odchází do emigrace a začíná pracovat pro tajné služby. Zpočátku převádí důležité osoby z Protektorátu přes hranice a po válce začne pracovat jako dvojitý agent. Usídlí se v Brazílii a za ženu si vezme Němku Luizu. Vezme si ji vlastně z jakési služební povinnosti. Prostřednictvím své ženy získává informace z podniku, kde pracuje. Maruška je jeho dívka, se kterou měl vztah před válkou. Po válce jí Jaromír začne posílat dopisy a zvát ji do Brazílie. Spíše však vyzvídá informace z jejího zaměstnání. Maruška pracuje totiž na ministerstvu zahraničí.

Maruška, Luiza, Marta i Lena se setkávají v Praze. Marta i Lena dvěma starým ženám pomáhají v hledání po Jaromírově (a tedy i své) minulosti. To je velice sblíží. V závěru každá z žen činí zásadní rozhodnutí. Marta odjíždí do Brazílie, Lena na svoji farmu a Marta s Luizou zůstávají v Praze.

Kniha je rozdělena na několika krátkých kapitol. U každé je uvedeno jméno osoby, která vypráví. Jsou zde i kapitoly zesnulého Jaromíra.

„Pak jsem prostě žila dál. Dny přicházely a odcházely. Dopis za dopisem. Už jsem je neházela do kastlíků na kolejích, ale chodila jsem s nimi do nejrůznějších vědeckých ústavů, kde jsem je nechávala na určených poschodích, vedle dané kanceláře v koši na odpadky. Kurýr už asi dostudoval a dělá vědeckou kariéru. Představovala jsem si, že třeba jezdí do zahraničí na kongresy a odtamtud mé dopisy posílá. “
(Žluté oči vedou domů: Markéta Pilátová. Torst, Praha 2007. str. 132.)