Petr Bezruč – Poetika Slezských písní

• 

Čtenářský deník

Vytvořeno 1. 10. 2014 3:00

Autor: Jana Křepelová

Petr Bezruč je znám svou jedinou sbírkou Slezské písně, o jejímž autorství se dodnes stále spekuluje. Básně začaly nejprve vycházet časopisecky v periodiku Čas Jana Herbena a později, v roce 1903, vyšly knižně pod názvem Slezské Číslo. V roce 1909 vychází již jako Slezské písně.

Bezruč je nazýván Slezským bardem, tedy lidovým umělcem, který ve svém díle hájí obyčejný lid. Ve Slezských písních je to chudý slezský hornický lid, který je utlačovaný vrchností. To však není jediná poloha sbírky a autorského postoje. Autor se objevuje jako „zašlého národa bard“, dále jako mstitel nebo zklamaný milenec, ale také jako mluvčí mas lidí.

Básně můžeme také rozlišit podle druhu autostylizace autora, což je u této sbírky jeden ze základních znaků. Slezské písně lze takto rozdělit na tři části; na verše autostylizační, které tvoří nejmenší, ale zároveň nejdůležitější část sbírky, ve které autor zobrazuje smysl své tvorby. Jsou to např. básně Blendovice, Kdo na moje místo?, Leonidas. Další částí jsou verše svědecké, kde autor vystupuje zároveň jako zobrazovatel i hodnotitel života. Zde patří např. básně Markýz Géro nebo Setkání. Poslední částí jsou verše zpovědní, kde jsou zobrazovány intimní vztahy a úvahy o poslání poezie. Zde uvedeme básně Hrabyň a Hlučín.

Co je na Slezských písních tak zajímavého a důležitého, že přežívají v povědomí čtenářů dodnes?

Je to například fakt, že sbírka je žánrově nezařaditelná. Je označována jako „bludný balvan“ české poezie, ve kterém se střetávají různorodé stylové postupy, žánry a vlivy. To, k čemu v 90. letech dospěly dvě generační skupiny básníků, to dokázal Bezruč zakomponovat do jedné jediné sbírky.

Dalším důležitým znakem sbírky je kontrast. Ten najdeme mimo jiné také v jazykových prostředcích. Objevují se knižní prvky i lašské nářečí, vedle folklóru nacházíme moderní českou poezii, což dokážeme tím, že regionální ráz sbírky je utvrzen jejím celonárodním dosahem. Krajní polaritu sbírky nacházíme na jedné straně v její písňovosti (a tedy lidovosti) a na straně druhé v jejím symbolistním rázu (blíže ke knižnosti a „vysokému“ umění). Kontrast se objevuje také v zobrazení základního napětí mezi obyčejným lidem a jeho nepřáteli (vrchností, odnárodňujícími učiteli a kněžstvem, úředníky a majiteli dolů, hutí a továren). Protiklady jsou vyroceny až do krajnosti, ale nikdy nedojde ke smíření. Ani by k němu dojít nemohlo (jde o kontrasty pán x rab, revolta x rezignace, láska x zrada).

Vzhledem k době, kdy byla sbírka vydána, je jejím důležitým prvkem posun od individualismu, který zastával např. Josef Svatopluk Machar, k sociálnímu cítění. Dále můžeme ve sbírce najít také vlivy Otokara Březiny a Antonína Sovy. Důležité je ale podotknout, že žádný z vlivů není převažující.

Bezruč se nikdy nechtěl stát básníkem. Šlo mu spíše o zobrazení stavu nebo nalezení způsobu výpovědi o strastiplném osudu slezského lidu v područí vrchnosti, což se mu podle mého názoru podařilo v plném rozsahu. Dodnes se Bezruč a jeho dílo těší velké oblibě také u literárních badatelů. Abychom zůstali v našem regionu, je zde třeba zmínit současného slezského barda, Jaromíra Nohavicu, který se problematikou Slezských písní intenzivně zabývá.