
Hrabalova próza Příliš hlučná samota (1976) se zachovala ve třech verzích. Prvotní byla napsána ve verších s obecnou češtinou, druhá v próze, závěrečná opět v próze, ale z první přejala lyrismus a rytmické členění. V této konečné verzi není Haňťova smrt skutečná, ale prožije ji pouze v opilém snu na lavičce v parku. Dílo zpodobňuje tvořivého člověka v soukolí konzumní společnosti a také osud kultury v nekulturní době (hromadné ničení vzácných knih, perzekuce intelektuálů). O své době například Haňťa říká: „tady ve sklepích jsem se dozvěděl, jak čtvrtý stav se vylidnil, jak dělníci zespoda šli do nadstavby a zase univerzitně vzdělaní pracují jako dělníci.“ (S. 29)
„Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév." (S. 9)
Jeho práce je pro něj příležitostí k vyptávání se na sebe sama, k tvorbě, kterou realizuje v lisování odpadkových balíků, jimž vtiskuje svůj podpis tím, co všechno je v nich dohromady slisováno a propojeno, a tím, co si nad nimi myslí. Žije sice sám, ale přesto samotu nepociťuje: „já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě.“ (S. 16)
Kvůli pomalé práci má být přeřazen do balírny čistého papíru. Na jeho místo přichází lidé uvyklí na jiný způsob práce. On sám se tomuto novému způsobu nedokáže přizpůsobit, Jeho úzkost se promítá do představy gigantického lisu, jenž postupně pohltí celou Prahu. V zoufalství se rozhodne pro sebevraždu v hydraulickém lisu. Prožije ji ale pouze v přiopilém snu v parku na lavičce. Rozhodnutí pro sebevraždu pro něj nebylo zoufalým činem, ale volbou sebe sama.
Citace z: B. Hrabal. Příliš hlučná samota. Praha: Odeon, 1989.
Čtěte také:
Hrabalovy Svatby v domě