Čtenářský deník
Svatopluk Čech – Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století
- Čtenářský deník
- Vytvořeno 27. 10. 2009 1:00
- Autor: Marta Šimečková
Tato satira byla vydána poprvé roku 1889, od té doby se těší stálé oblibě u čtenářů díky humornému vyprávění i jemné kritice maloměšťáctví a vlastenectví, které je pouze předstírané. Husité jsou zde představeni jako stateční bojovníci, kteří milují svou vlast a věrně si stojí za svou myšlenkou. Pan Brouček je naopak typickým měšťákem, který se bojí jen o vlastní život a neví nic z historie své země.
Matěj Brouček pravidelně navštěvuje hospodu Na Vikárce. Zde se tento večer bavilo několik hostů o tajných chodbách a zlatých minulých časech. Když se pan domácí vrací z hospůdky, spadne do sudu a usne. Nalézá tajnou chodbu, kterou se dostane do klenotnice krále Václava. Pan Brouček je pokladem oslněn a počítá, co všechno si může za toto bohatství pořídit. Když vyjde z klenotnice ven, zjistí, že se ocitá v husitské Praze v roce 1420, kdy je toto město obklíčené Zikmundovými křižáky.
Ujímá se ho husita Janek od Zvonu. Diví se Broučkově nezvyklé češtině a oblečení, ten si proto vymyslí, že byl dlouhá léta v cizině a nyní se vrací domů. Janek chce ze svého hosta udělat také husitu bojujícího nadšeně za spravedlivou věc. Pan Brouček se setkává s Jankovou ženou Mandalenou a dcerou Kunkou, která se mu velice líbí Musí se převléct do dobového oděvu a vzít do rukou sudlici, se kterou ale neumí zacházet, proto se ji pokusil zahodit.
V Jankově domě vyleká jeho starou služebnou, která začne považovat pana Broučka za ďáblova stoupence a kouzelníka. Důvodem byl zapálený doutník, který nikdy dříve nespatřila. Pan Brouček se diví, že neznají ani sirky, hodinky nebo vidličku. Je ale naopak nadšen bohatou tabulí u oběda a medovinou. Chuť mu pouze kazí Janovy neustálé politické a náboženské rozpravy.
Když se rozezvučí poplašný zvon, musí se pan Brouček účastnit boje, neboť je stržen davem bojechtivých pražanů. Naštěstí je zachráněn svou dříve tak nenáviděnou sudlicí:
„Ó zlatá sudlice, ty neochotným nosičem svým stokrát do horoucích propastí posílaná a tam na břehu vltavském již ošemetně opuštěná, ty spoustou urážlivých názvů a porovnání obsypávaná: tys nyní jediná velkomyslně zachránila život mého hrdiny! Stojíš-li někde v některém muzeu mezi rezavou zbrojí husitskou, což rád bych k tobě putoval a vděčně zulíbal tvé červotočivé ratiště, že zachovalo národu největšího cestovatele a měn vydatný zdroj honorářů a slávy!
Ano, v osudném okamžiku slavně jsi se osvědčila, proslulá zbrani božích bojovníků – můj hrdina totiž v běhu klopýtl přes tebe a jak dlouhý tak široký natáhl se na zemi přes tvé dřevce, kůň s železným jezdcem pak mocným skokem přeletěl přes padlého, ani kopytem oň nezavadiv, a vrazil do zástupu jiných pražských bojovníků.“ (S. 238)
Po tomto setkání s nepřítelem se pan Brouček nenápadně plazí z bojiště. Setkává se s táborským knězem a hejtmanem a vymyslí si novou lež: prý sám udatně napadl z boku německého rytíře na koni, poté byl omráčen a ztratil svou zbraň. Táboři obdivují jeho statečnost a zavedou ho na Vítkov k Žižkovi, aby se nebohý pan Brouček stal božím bojovníkem. Musí pomáhat při stavbě opevnění, jíst chudý pokrm a poslouchat kázání. Nyní si uvědomil, že velmi prohloupil, když utekl z Prahy na Vítkov. Je mu především líto Jankovy pohostinnosti, kterou nyní ztratil.
Při rozhodující bitvě se pan Brouček pokusí o útěk. Když ho ale uvnitř Prahy zadrží skupinka jezdců, začne je německy prosit: „Milost! Jsem Němec! Jsem katolík!“
Jezdci ale promluví česky a chtějí pana Broučka zabít. Ten znovu vykřikne, tentokrát česky: „I propánaboha – vždyť nejsem Němec ani katolík! Jsem Čech a husita!“ Jezdci ho postaví před soud jako zrádce, kde se náš zoufalý domácí přiznává, že přichází z devatenáctého století.
Konečně promluvil Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, - toho bohdá nebude, abychom takové měli potomky!“ (S. 274)
A pan Brouček je odsouzen k upálení v sudu.
V té chvíli se konečně probudí ze svého hrozivého snu o výletu do XV. století.
Zdroj citací:
Čech, Svatopluk – Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století. In Výlety pana Broučka I – III. Praha: Československý spisovatel 1985.
Čtěte také:
Svatopluk Čech – Pravý výlet pana Broučka do Měsíce
Ujímá se ho husita Janek od Zvonu. Diví se Broučkově nezvyklé češtině a oblečení, ten si proto vymyslí, že byl dlouhá léta v cizině a nyní se vrací domů. Janek chce ze svého hosta udělat také husitu bojujícího nadšeně za spravedlivou věc. Pan Brouček se setkává s Jankovou ženou Mandalenou a dcerou Kunkou, která se mu velice líbí Musí se převléct do dobového oděvu a vzít do rukou sudlici, se kterou ale neumí zacházet, proto se ji pokusil zahodit. V Jankově domě vyleká jeho starou služebnou, která začne považovat pana Broučka za ďáblova stoupence a kouzelníka. Důvodem byl zapálený doutník, který nikdy dříve nespatřila. Pan Brouček se diví, že neznají ani sirky, hodinky nebo vidličku. Je ale naopak nadšen bohatou tabulí u oběda a medovinou. Chuť mu pouze kazí Janovy neustálé politické a náboženské rozpravy.
Když se rozezvučí poplašný zvon, musí se pan Brouček účastnit boje, neboť je stržen davem bojechtivých pražanů. Naštěstí je zachráněn svou dříve tak nenáviděnou sudlicí:
„Ó zlatá sudlice, ty neochotným nosičem svým stokrát do horoucích propastí posílaná a tam na břehu vltavském již ošemetně opuštěná, ty spoustou urážlivých názvů a porovnání obsypávaná: tys nyní jediná velkomyslně zachránila život mého hrdiny! Stojíš-li někde v některém muzeu mezi rezavou zbrojí husitskou, což rád bych k tobě putoval a vděčně zulíbal tvé červotočivé ratiště, že zachovalo národu největšího cestovatele a měn vydatný zdroj honorářů a slávy!
Ano, v osudném okamžiku slavně jsi se osvědčila, proslulá zbrani božích bojovníků – můj hrdina totiž v běhu klopýtl přes tebe a jak dlouhý tak široký natáhl se na zemi přes tvé dřevce, kůň s železným jezdcem pak mocným skokem přeletěl přes padlého, ani kopytem oň nezavadiv, a vrazil do zástupu jiných pražských bojovníků.“ (S. 238)
Po tomto setkání s nepřítelem se pan Brouček nenápadně plazí z bojiště. Setkává se s táborským knězem a hejtmanem a vymyslí si novou lež: prý sám udatně napadl z boku německého rytíře na koni, poté byl omráčen a ztratil svou zbraň. Táboři obdivují jeho statečnost a zavedou ho na Vítkov k Žižkovi, aby se nebohý pan Brouček stal božím bojovníkem. Musí pomáhat při stavbě opevnění, jíst chudý pokrm a poslouchat kázání. Nyní si uvědomil, že velmi prohloupil, když utekl z Prahy na Vítkov. Je mu především líto Jankovy pohostinnosti, kterou nyní ztratil.
Při rozhodující bitvě se pan Brouček pokusí o útěk. Když ho ale uvnitř Prahy zadrží skupinka jezdců, začne je německy prosit: „Milost! Jsem Němec! Jsem katolík!“
Jezdci ale promluví česky a chtějí pana Broučka zabít. Ten znovu vykřikne, tentokrát česky: „I propánaboha – vždyť nejsem Němec ani katolík! Jsem Čech a husita!“ Jezdci ho postaví před soud jako zrádce, kde se náš zoufalý domácí přiznává, že přichází z devatenáctého století.
Konečně promluvil Žižka: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, - toho bohdá nebude, abychom takové měli potomky!“ (S. 274)
A pan Brouček je odsouzen k upálení v sudu.
V té chvíli se konečně probudí ze svého hrozivého snu o výletu do XV. století.
Zdroj citací:
Čech, Svatopluk – Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století. In Výlety pana Broučka I – III. Praha: Československý spisovatel 1985.
Čtěte také:
Svatopluk Čech – Pravý výlet pana Broučka do Měsíce