V době, do které spadají Čelakovského počátky básnické tvorby, pociťovala společnost potřebu vytvoření literatury, která by dovedla mluvit k lidovým vrstvám. Začaly se rozvíjet lidové tradice slavné české minulosti, a tak začíná zájem o lidovou píseň.
Čelakovský jako první obrací svůj zájem k této lidové písni, pomocí níž chce obrodit českou poezii. Zdůrazňuje její zpěvnost, výrazovou prostotu a svěží cit; stává se pro něj vzorem básnické dokonalosti. Zaměřuje se na lidové písně slovanské, zvláště pak ruské.
Ohlasu písní ruských poprvé vychází v roce 1829. Bezprostřední příčinou pro jejich napsání byla vítězná válka Ruska s Turky na Balkáně. Čelakovský viděl v Rusku mocný, svobodný a samostatný slovanský stát, stejně jako celá jeho generace. Bylo mu zosobněním svobody a viděl v něm osvoboditele našeho národa z rakouského útlaku. Rakousko se obávalo ruských úspěchů na Balkáně, a tak báseň
Rusové na Dunaji r. 1829 censura zakázala, kvůli čemuž v prvním vydání
Ohlasu nevyšla.
Čelakovský viděl v carovi zosobnění slovanského státu, proto jej vždy opěvuje jako dobrého a lidumilného. V básních je opěvována slavná ruská minulost, ale i autorova současnost. Čelakovský se snažil vytvořit dojem, že básně jsou výtvorem ruského lidového zpěváka, což se mu díky výborné znalosti ruských lidových písní podařilo. Seznamuje čtenáře s ruským životem a tradicemi, popisuje povahu ruského lidu a jeho statečnost.
Místo prologu je použit výňatek z autorova dopisu, který napsal svému příteli Karlu Aloisu Vinařickému (básníku, překladateli z antické literatury a pedagogovi). Diví se, že nikdo z českých básníků dosud nezpracoval lidovou slovesnost jiných slovanských národů:
„Podobná mimoletná myšlénka byla mi pohnůtkou, abych síly své v prostonárodních slovanských písních, a především v ruských, pokusil (…) Známyť jsou Tobě, příteli, půvaby a krásy zpěvné naší Slovanky za našich dnů nejen na vlasti lůně, nýbrž i po vzdálenějších krajinách rozhlášené a slavné; i nebudeš se tedy diviti, že mě náklonnost právě k této práci vedla, spíše se mnou divno musí Tobě býti, že posud žádný z našich způsobilejších básníků k tomuto prameni se neodebral a z něho nečerpal. Mám naději, že zalíbení ve zpěvu národním básníky naše od oné nadutosti, oněch par a dýmu uchrání, jež nyní některé cizokrajné literatuře, a poněkud i naší, více jsou na škodu než k užitku.“ (Čelakovský, F. L.
Ohlas písní ruských. Praha: Orbis 1951, s. 9)
Topika:Časté motivy: tichý Don, svatá Rus, matička kamenná Moskva, pravoslavný car, sobaky (= psi, zde epiteton pro Tatary), dobrý mládenec, jasný sokol (= mládenec), bohatýr, dobrý kůň, růže, nebe, mraky, měsíc, hvězdy
Často jmenované místní názvy: Kreml, Novohrad, Volha, Kyjev, Moskva aj.
Práce s jazykem: časté figury založené na opakování, gradace
Vlastenecké básně:- ruský voják je vždy popisován jako udatný mládenec bojující s láskou za svou vlast
- oslava vítězných válek
- některé básně založeny na skutečné události (
Odplata aj.)
- v ruských písních není nikdy přímo pojmenovaná šibenice, pouze opisem
Intimní básně:- vyznání lásky, strach o milého, radost milenců ze setkání, udobření milenců po hádce, smrt milé
Vybrané básně:
Bohatý MuromecTři jestřábi stíhají sokola, kterého usmrtí. Je to obraz příběhu, v němž tři Tataři zabijí mládence, okradou ho, svlečou a posmívají se jeho mrtvole. Z lesa vyjede bohatýr Muromec, zabije Tatary a mládence pohřbí. (Pozn.: Muromec znamená „pocházející z města Murona“)
Veliká panichidaV této básni je popsána bitva, kterou svedl Kutuzov proti Francouzům 7. září 1812 na řece Moskvě. Slovo panichida se používá pro označení památky slavené zemřelým v řecké církvi. Jsou zde oslovování zabití ruští vojáci.
Vy velké matky věrní synové,
vy milé vlasti obhájcové,
dobrého cara zástupcové!
My za tu lásku, za ochotnost,
za drahou oběť vašich životův
vám slavili jsme panichidu,
jakouto posud svět nevídal,
a o jaké snad nikdy neslýchal.
(Čelakovský, F. L.
Ohlas písní ruských. Praha: Orbis 1951, s. 20)
Čurila PlenkovičBohatýr Čurila Plenkovič se vydává do slavného Kyjeva, aby se dal do služby u kněze Vladimíra. Dovídá se, že svatou Rus potkala zkáza v podobě ptáka Velikána Velikánoviče. Ten požírá stáda volů a koní, rozhrabává ruské vesnice a zabil několik lidí. Čurila Plenkovič se nechá zašít do tuří kůže. Pták ho sezobne a bohatýr ho uvnitř jeho útrob zabije. Je za to bohatě odměněn.
Ilja VolžanínSyn bohaté vdovy se utopí ve Volze, matka naříká nad ztrátou syna:
„Ty synu milý, ty dítě moje,
zdali já tobě neříkávala,
tebe synáčka neostříhala:
ty nechoď, dítě, na Volhu řeku,
ty do jejích se nepouštěj proudů,
bude tobě zahubit bujnou hlavičku;
závistivátě matička Volha,
neporodivší žádného syna,
a zrodivši ona přemnohé dcery,
přemnohé dcery – bystré vlny,
lidské syny k nim vábí, přitahuje,
a s dcerami svými je zasnubuje,
dobrým matičkám zármutek způsobuje.“
(Čelakovský, F. L.
Ohlas písní ruských. Praha: Orbis 1951, s. 67)
Ilja Volžanín žije v podvodním světě lépe než samotný car, po delší době se mu ale zasteskne po slunci. Žádá Volhu, aby ho propustila a dala mu koně a zbroj. Volha ho nerada pouští na svět. Když přichází Ilja Volžanín do rodného kraje, dozvídá se, že jeho město zničili Tataři a že mu zabili rodnou matičku. Zapojí se do bitvy proti Tatarům a pobije dva tisíce jejich mužů:
„Jak dalece, dalece v šírém poli,
v šírém to poli mezi horami,
ne jezero se leskne po ranním slunci,
a zbraň to poleskuje dvojího vojska,
pravoslavného ruského i zlého tatarského.
I srazila se vojska v jednu sílu,
pochmuřila se bitva černým mrakem,
nebouří hromové po jasném nebi,
a jak by bouřili pod syrou zemí,
máť syrá země hory potřásá;
vojsko tatarské bez počtu – vlny morské,
vojsko ruské do počtu – příkré skály.“
(Čelakovský, F. L.
Ohlas písní ruských. Praha: Orbis 1951, s. 74)
Bohatýr je nakonec zajat, když je zrazen matičkou Volhou. Tataři ho chtějí obrátit na svou víru, on ale i přes mučení odmítá. Prosí Boha o pomoc a Bůh ho osvobodí z vězení.