Dějiny literatury
Dětský svět Ivy Procházkové
- Dějiny literatury
- Vytvořeno 9. 9. 2009 2:10
- Autor: Hana Masaříková
Iva Procházková je mimořádnou postavou českého písemnictví pro děti a mládež. Žánrově patří její díla k příběhové próze ze života dětí, což je próza, která seznamuje děti se základními modely lidských vztahů a napomáhá jim orientovat se ve světě. Její knihy však obsahují také znaky pohádky, iniciačního románu, realistického vyprávění s tajemstvím, někdy dokonce až dobrodružného příběhu s kriminální zápletkou. Píše pro děti i pro dospělé, prózu i dramata, obrací se k českým i německým čtenářům. Její knihy pro děti jsou ceněny nejen literárními badateli, ale třeba i německými zdravotníky a pedagogy.
Ve svých knihách těží z literárního rodinného zázemí (otec a sestra byli aktivní literáti), ze zkušeností s dvojím kulturním kontextem a využívá také svou citlivost pro potřeby a vnímání současného dítěte. Většinu jejích děl charakterizuje promyšlenost děje, expresivita, půvab jazyka a propojování prvků realistického popisu a odkazů k nadpřirozenu. Základní stavební kameny jejích próz tvoří znalost dětského světa, trvalá potřeba provokovat čtenáře k otázkám až existenciálního charakteru a jazykový cit.
Texty Ivy Procházkové v sobě nesou snahu směrovat dítě k nezávislosti, obsahují touhu po poznání a odhalení neznámého, vycházejí z potřeby člověka milovat někoho, oceňují, když se člověk umí smát, radovat se. Její dětští hrdinové procházejí zkouškami, zaznamenávají životní zkušenost a mají jakoby dvojí totožnost. V každém z nich je něco běžného, všedního, ale zároveň něco jedinečného, neopakovatelného, překvapivého. Zažívají doteky zázraku (jako je třeba láska), okamžiky prozření, které se dějí ve snu i v každodenní realitě. Dospělí jsou chápaví, neodsuzují je a mají je rádi, aniž by od nich něco vyžadovali. Tento prostor naplněný láskou dítěti umožňuje, aby samo poznalo, kam patří.
Společný základ jejích próz bychom mohli nazvat hledáním identity. Patří k těm autorům, kteří se ve své tvorbě vyrovnávají s problémem identity, a to bez ohledu na to, zda je hlavní postavou dítě nebo dospělý. Krize identity může nastat po narození, kdy dítě nikam nepatří, v dětství, pokud by chyběla rovnováha mezi citovou náklonností k matce a pocitem ochrany ze strany otce, nebo může pramenit i z narušených vztahů, z nezájmu příbuzných. Pocitem samoty a odcizení může trpět člověk bez ohledu na věk. Cesta k nalezení identity vede přes individuální jednání, přes konkrétní čin. V příbězích se často odráží spíše otázka, čím člověk je, než kdo je. U každého člověka je pak důležitý proces proměn a především sebepoznávání, pomocí něhož najde sama sebe.
Pro nalézání a potvrzování identity je rozhodující domov. Ten má rozdílné podoby, ale vždy stejné významy – je zdrojem lásky, péče, starostlivosti a bezpečí. Důležitou roli hrají rodiče, respektive osoby, které jsou schopny dát dítěti lásku a zázemí. Ve středu domova stojí žena, která kolem sebe vytváří atmosféru hřejivého tepla a je zdrojem pochopení, bezpečí a lásky. Autorka klade důraz na to, že není důležitý přepych a vybavení domova, ale atmosféra a prostředí, které lidé vytvářejí.
Důležitou roli v jejích prózách hraje také význam cesty, která je zastoupena v několika symbolických rovinách. Jednak jde o cestu v běžném významu, jednak se cestou míní literární obraz, figura nebo téma. V prvním případě je krajina součástí reálných představ, podruhé je obrazným vyjádřením a má nadčasový základ. Děti jsou jako v pohádkách na cestu vyslány, jsou k ní přinuceny proti své vůli, nebo se vydávají samy na cestu. Pokud se děti vydají na cestu samy, je tento motiv spjatý spíše s poutí, s hledáním vlastní identity, s potřebou nalézt řešení.
Významnou složkou je vyprávění, které koresponduje s touhou člověka hledat souvislosti individuálního jednání v průběhu času. Pomáhá rozplétat souvislosti, díky kterým je člověk schopen uchovávat určité zkušenosti, rozpoznávat lidské problémy, charaktery a vztahy, začleňovat se do lidské společnosti a přitom zůstávat sám sebou. Identita dětí je u Ivy Procházkové potvrzována v komunikaci s druhými, v povídání a naslouchání. Osobní vypravěč se střídá s vypravěčem přímým i vypravěčem autorským, přičemž je respektován dětský aspekt.
Její knihy pro děti si rádi přečtou i dospělí čtenáři. Osobní angažovanost a snaha zdokonalovat texty po stránce formální i obsahové zařazují díla Ivy Procházkové k tomu nejlepšímu, co aktuálně existuje ve zdejším dětském písemnictví.
Zdroj fotografie: ivaprochazkova.com (foto Karel Kestner)
Čtěte také:
Dětský svět Ivy Procházkové
Texty Ivy Procházkové v sobě nesou snahu směrovat dítě k nezávislosti, obsahují touhu po poznání a odhalení neznámého, vycházejí z potřeby člověka milovat někoho, oceňují, když se člověk umí smát, radovat se. Její dětští hrdinové procházejí zkouškami, zaznamenávají životní zkušenost a mají jakoby dvojí totožnost. V každém z nich je něco běžného, všedního, ale zároveň něco jedinečného, neopakovatelného, překvapivého. Zažívají doteky zázraku (jako je třeba láska), okamžiky prozření, které se dějí ve snu i v každodenní realitě. Dospělí jsou chápaví, neodsuzují je a mají je rádi, aniž by od nich něco vyžadovali. Tento prostor naplněný láskou dítěti umožňuje, aby samo poznalo, kam patří.
Společný základ jejích próz bychom mohli nazvat hledáním identity. Patří k těm autorům, kteří se ve své tvorbě vyrovnávají s problémem identity, a to bez ohledu na to, zda je hlavní postavou dítě nebo dospělý. Krize identity může nastat po narození, kdy dítě nikam nepatří, v dětství, pokud by chyběla rovnováha mezi citovou náklonností k matce a pocitem ochrany ze strany otce, nebo může pramenit i z narušených vztahů, z nezájmu příbuzných. Pocitem samoty a odcizení může trpět člověk bez ohledu na věk. Cesta k nalezení identity vede přes individuální jednání, přes konkrétní čin. V příbězích se často odráží spíše otázka, čím člověk je, než kdo je. U každého člověka je pak důležitý proces proměn a především sebepoznávání, pomocí něhož najde sama sebe.
Pro nalézání a potvrzování identity je rozhodující domov. Ten má rozdílné podoby, ale vždy stejné významy – je zdrojem lásky, péče, starostlivosti a bezpečí. Důležitou roli hrají rodiče, respektive osoby, které jsou schopny dát dítěti lásku a zázemí. Ve středu domova stojí žena, která kolem sebe vytváří atmosféru hřejivého tepla a je zdrojem pochopení, bezpečí a lásky. Autorka klade důraz na to, že není důležitý přepych a vybavení domova, ale atmosféra a prostředí, které lidé vytvářejí.
Důležitou roli v jejích prózách hraje také význam cesty, která je zastoupena v několika symbolických rovinách. Jednak jde o cestu v běžném významu, jednak se cestou míní literární obraz, figura nebo téma. V prvním případě je krajina součástí reálných představ, podruhé je obrazným vyjádřením a má nadčasový základ. Děti jsou jako v pohádkách na cestu vyslány, jsou k ní přinuceny proti své vůli, nebo se vydávají samy na cestu. Pokud se děti vydají na cestu samy, je tento motiv spjatý spíše s poutí, s hledáním vlastní identity, s potřebou nalézt řešení.
Významnou složkou je vyprávění, které koresponduje s touhou člověka hledat souvislosti individuálního jednání v průběhu času. Pomáhá rozplétat souvislosti, díky kterým je člověk schopen uchovávat určité zkušenosti, rozpoznávat lidské problémy, charaktery a vztahy, začleňovat se do lidské společnosti a přitom zůstávat sám sebou. Identita dětí je u Ivy Procházkové potvrzována v komunikaci s druhými, v povídání a naslouchání. Osobní vypravěč se střídá s vypravěčem přímým i vypravěčem autorským, přičemž je respektován dětský aspekt.
Její knihy pro děti si rádi přečtou i dospělí čtenáři. Osobní angažovanost a snaha zdokonalovat texty po stránce formální i obsahové zařazují díla Ivy Procházkové k tomu nejlepšímu, co aktuálně existuje ve zdejším dětském písemnictví.
Zdroj fotografie: ivaprochazkova.com (foto Karel Kestner)
Čtěte také:
Dětský svět Ivy Procházkové