Dějiny literatury
-
Dějiny literatury
-
Vytvořeno 30. 11. 2009 1:00
-
Autor: Petra Šmejdová
Široký význam slova „avantgarda“ a jeho modifikací dovolil lidem užívat ho v mnoha nových souvislostech. Avantgarda má ale nejen v literární historii své pevné místo. Nezaměnitelné a dobře znějící označení jednoho z uměleckých období pochází původně z francouzštiny (l'avantgarde) a znamená předvoj. Zároveň je to zastřešující pojem pro druhý stupeň moderního umění.
Avantgarda, stejně jako i moderna, se nedá přesně a jednoduše charakterizovat a zařadit. Tvoří ji skupina moderních uměleckých směrů, které spojují dobové cíle a ideály, ale zároveň se díky svým představitelům navzájem liší. Časově můžeme avantgardu zařadit do první poloviny 20. století. Konkrétně se o ní mluví v průběhu a na konci první světové války. Její ústup zase datujeme ve 30. letech se začátkem druhé světové války. Dnes o tomto období hovoříme jako o pokrokovém umění, které předběhlo svou dobu. Avantgarda byla jedním velkým experimentem. Umělci se pokoušeli pracovat novým způsobem za pomoci originálních technik ve výtvarné a literární sféře.
Co bylo pro pozdější dobu moderního umění také velice podstatné, byla forma. Na ní je celá avantgarda postavená, protože nekladla důraz na sdělnou hodnotu umění, tedy obsah. Rozhodující byl způsob zpracování. Avantgarda byla projevem výtvarného i literárního snažení.
Při hlubším zájmu o avantgardu je ale nutné proniknout k jednotlivým směrům, které se často překrývaly. Většina z nich zaznamenala největší ohlas ve 20. a 30. letech. K avantgardním směrům počátku 20. století patřil expresionismus, futurismus, dadaismus, kubismus (kubofuturismus) a surrealismus. Častěji se o nich sice mluví v souvislosti s výtvarným uměním, ale literatura se s ním v této době výrazně prolínala. Podle známých výtvarných děl se pak dá odtušit i podstata literárních směrů.
Expresionismus zaznamenal největší úspěch u našich německých sousedů. Zde se tvořily výtvarné i literární spolky umělců silně tíhnoucích právě k expresionismu. Mezi nejznámější autory této doby patřil dramatik Frank Wedekind, malíř Edvard Munch a literáti Franz Kafka, August Strindberg nebo Kurt Pinthus. Umělci se ve svých dílech snažili zachytit vypjaté exhaltované city, stavy úzkosti, strachu či deprese.
Italským fenoménem tohoto období byl futurismus. Oslavoval pokrok, techniku, rychlost a moderní dobu. Zároveň zavrhl klasické umění a jeho extrémní poloha tíhla k podpoře sílícího fašismu. Na celkové podobě futurismu se podepsal především Filippo Marinetti, který napsal manifest futurismu. Ruskou odnož směru zastupoval například Majakovskij nebo Chlebnikov.
Naprosto typickým avantgardním směrem je dadaismus, který i svůj název získal pomocí experimentu. Jeho podstatou se stala náhoda, recese a mystifikace. Manifest DADA napsal Tristan Tzara a dalšími účastníky se stali Man Ray nebo Christian Morgenstern. Tito umělci si nejvíc ze všech dovedli pohrát se samotnými slovy a malířskými postupy. Upřednostňovali spontánnost, která je přivedla až k záměrnému míšení uměleckých technik.
Kubofuturismus nebo také literární kubismus z velké části odpovídá své výtvarné podobě. Pablo Picasso se snažil převádět předměty z trojrozměrného pohledu do dvojrozměrného, přičemž se nesnažil je napodobit. Zobrazoval je tak, jak nad nimi přemýšlel a ne jak je viděl. Stejně se pracovalo i s textem. Mizí hranice mezi poezií a prózou a mezi slova se vloudí každodenní svět. Nejznámějším tvůrcem kubofuturistických textů je jistě Guillaum Apollinaire. Ten se dále podílel i na vzniku posledního avantgardního směru. Surrealismus (nadrealismus) se snažil o propojení skutečnosti a fantazie. Vznikala díla podmíněná sny, halucinacemi a lidským podvědomím. Texty jsou často nelogické a nahodilé. Mezi hlavní představitele řadíme André Bratona a Paula Eluarda.
Avantgarda je po moderně další velkou literární kapitolou. Proto budou jednotlivé směry zpracovány v samostatných článcích na tomto webu.