Dějiny literatury
-
Dějiny literatury
-
Vytvořeno 9. 1. 2010 1:00
-
Autor: Petra Šmejdová
Ačkoli expresionismus, definovaný umělecký směr, časově řadíme na počátek 20. století, základní prvky a projevy, na kterých styl staví, objevíme už v dávné umělecké historii. Podstatu exprese, tedy výrazu, můžeme vidět v mnohých středověkých dílech. Výrazné linie, barvy a tvary uplatní ve své tvorbě i výtvarníci na začátku nového století.
V oblasti malířství či sochařství se v tomto případě potom setkáváme se záměrnou deformací, která se stává výtvarným prostředkem k vyjádření niterných citových stavů. Ty jsou zároveň i hlavním tématem expresionistických obrazů. Pocity strachu, deprese, osamělosti, úzkosti a stísněnosti najdeme především u postav norského malíře Edvarda Muncha. Jeho malba se vyznačuje užíváním kontrastních barev, jako byla červená, žlutá, hnědá nebo oranžová. I tím ovlivnil německé umění na počátku 20. století natolik, že expresionismus tu byl najednou jako doma. Z této doby jsou také známé akty Egona Schieleho a krajiny Oskara Kokoschky.
Expresionismus se prolíná všemi uměleckými odvětvími, takže ho můžeme zaznamenat i v rozmáhající se kinematografii. Dodnes nejznámějším dílem německého filmového expresionismu se stal Kabinet dr. Caligariho režiséra Roberta Wieneho z roku 1919. Černobílé hororové drama řadíme k tomuto směru hlavně kvůli jeho výtvarnému řešení a scénografii. O vše se postarala tehdejší skupina výtvarníku Der Sturm, která příběh o šíleném doktorovi zasadila do expresivních divadelních kulis, křivých ploch a ostrých úhlů. Herci museli být výrazně nalíčeni, aby se zvýšil celkový účinek filmu. Mezi další snímky období německého expresionismu patří ještě Upír Nosferatu Friedricha W. Murnaua nebo Metropolis.
Je jasné, že literární tendence tohoto směru nemohly využít tvarů a barev, přesto i v této oblasti najdeme charakteristické prvky. Autoři často užívají nadsázky a citově zabarvených výrazů se záporným příznakem, tedy slova hanlivá a vulgarismy. V celkovém vyznění je tento avantgardní směr drastický, subjektivní, užívá kontrastů a převažuje v něm lyrika v próze i dramatu. Expresionismus je směr silného dynamismu. Spisovatelé se snaží vystihnout psychologii postav a spojit realitu se snem.
Expresivní literatura se opět výrazně pojí s německým prostředím. Za čelní dílo poetické větve expresionismu se pokládá Soumrak lidstva Kurta PinthuseFranze Werfela z roku 1920. Básník zde dobře zachytil dobové pocity ze světa a lidí. Téma konce světa a rozkladu společnosti provází i další díla. Tomuto hledisku také napomohla první světová válka, kterou ve svém díle reflektovala velká spousta různých umělců. O něco optimističtější se zdá tvorba . Z roku 1911 pochází jeho sbírka expresionistických básní Přítel světa, kde vyzdvihuje především lidskou lásku a bratrství.
Prozaická část literatury byla expresionismem zasažena nejméně, přesto zde najdeme určité vlivy a odkazy v dílech několika autorů. V evropském měřítku je výrazným představitelem expresivní prózy Alfred Döblin a jeho román Berlín, Alexandrovo náměstí z roku 1929. Ten dodnes známe i díky stejnojmennému televiznímu seriálu Rainera W. Fassbindera. Díky dílu Křik z roku 1917 můžeme do této skupiny zařadit i polského spisovatele Stanislava Przybyszewského.
Stejně dobře jako v lyrických dílech se expresionismu dařilo i v dramatech. Nejvýrazněji je to cítit z hry Procitnutí jara německého autora Franka Wedekinda. Popisuje v ní rodičovskou netečnost vůči dospívání svých dětí, což má za následek nechtěné těhotenství, následný potrat a smrt dívky. Pokrytecké prostředí bohatých rodin, které nechtěly poučit děti o sexuálním životě, je označeno za viníka celé situace, která končí sebevraždou mladého chlapce. Pokřivené charaktery a groteskní deformace skutečnosti provází i jeho další expresivní hry – Pandořina skříňka a Duch země. Mezi dalšími dramatiky tohoto období jmenujme alespoň Ernsta Barlacha a Carla Sternheima, kteří společně s Wedekindem ovlivnili tvorbu mladého Bertolta Brechta.
V české literatuře prvních dvou desetiletí 20. století najdeme jen velice málo autorů, kteří by se svou tvorbou přihlásili přímo k expresionismu. Namísto toho se v našem prostředí objevila spousta spisovatelů, kteří se nechali ovlivnit expresí německých děl anebo v duchu pravého expresionismu napsali jedno nebo dvě díla. Pro českou odnož tohoto avantgardního směru byl typický větší optimismus, než se kterým se čtenář setkal v německé literatuře. Vznik Československa pomohl všem odrazit se od dna a doufat v lepší budoucnost. V našem literárním expresionismu se tedy spíše objevuje pacifismus, sociální humanismus, láska k trpícím a utopičnost. Určitou expresivní etapu můžeme zaznamenat v tvorbě takových literátů, jakými byli bratři Čapkové, Jiří Wolker nebo Vladislav Vančura. Ve větší míře byl expresionismem ovlivněno dílo Franze Kafky. U něj kromě exprese nacházíme prvky existencialismu a dekadence.
Asi nejvíce patrný je expresionismus v povídkách Ladislava Klímy. Byl silně ovlivněn filozofií Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho, kteří odmítali křesťanství a jeho morálku a prosazovali ideu jedince, jehož schopnosti ho povyšují nad ostatní lidi. Psal literárně-filozofické texty, které se svou formou blíží gotickým románům nebo jsou označovány jako groteskní romaneto. Utrpení knížete Sternenhocha z roku 1928 zachycuje autorovu představu o světě jako o obludném žaláři, v němž žijí vyšinutí lidé. Hlavní hrdina trpí svým dvojakým vztahem k manželce Helze, kterou zároveň miluje i nenávidí. Její smrt je pro něho řešením těžké situace, ale přesto propadá vidinám. Vyprávění užívá prvky hororu, nadsázky, a popisuje dokonce různé druhy sexuálních zvráceností. Bezohledná snaha dobýt svět je popsána v Putování slepého hada za pravdou, které se více blíží dobovým a aktuálním jevům v tehdejší společnosti.
Expresionismus se na konci 20. let pomalu rozplývá mezi nově nastupujícími směry avantgardní literatury. V Německu byl vystřídán dadaismem a později přešel v tzv. novou věcnost. V české literatuře se později setkával s čím dál menšími ohlasy, a doprovázel tak výraznější poetismus. Přes jeho pozvolný zánik se stal ale neodmyslitelnou součástí druhého stupně moderní literatury. Podstatný podíl na jeho celkovém úspěchu mají i výtvarní umělci, kteří ho dostali do našeho prostředí, kde se mu ve vymezeném období (1910–1920) skvěle dařilo.