Jiří Mazurek a jeho Město čarodějů

• 

Knižní novinky

Vytvořeno 13. 6. 2011 2:00

Autor: Redakce

Mladík Syr’dan přijíždí do bájného Averot’hu jako divák na turnaj čarodějů. Městu vládne Rada čarodějů, Ka’tan, a Mág vládnoucí mocí, které se nic na světě nevyrovná. Syr’dan ještě netuší, že v Averot’hu nalezne kromě zábavy také lásku, nenávist a možná i smrt. Z nebe se jako supi snášejí Ka’tani a unášejí lidské oběti, zatímco jejich vůdce, zrádný Spálený čaroděj, intrikuje proti lidem i králi. A samotný Mág vyzve Syr’dana na souboj, v němž může zůstat naživu jen vítěz…

1. vyd., brož., formát 110x165, 200 stran.
Cena: 139,-Kč. ISBN: 978-80-7425-089-7, EAN: 9788074250897

Jiří Mazurek (1974) patří k nové generaci spisovatelů české fantastiky, přičemž za relativně krátkou dobu publikoval množství kvalitních povídek. V časopise Ikarie mu vychází především science fiction (Živé barvy, Mrakodrap, Coaldový důl aj.), v Pevnosti zase fantasy (Oči Mag´rebu, Vyzvědač). Kromě toho je také autorem sci-fi příběhu pro mládež Želes (2007) a dvou rytířských fantasy románů Legenda o Rennardovi (2009) a Legenda o Garonně (2009; Cena Karla Čapka), které vyšly pod hlavičkou Edice Pevnost.

Ukázka z knihy:

OČI MAG’REBU

Averot’h je město, Averot’h je řeka protékající městem, Averot’h je turnaj čarodějů v Aréně nad řekou, Averot’h je láska, bolest a rovnost, Averot’h je místo, kde se báje, sny a písně mění ve skutečnost...

Vzal mě tam můj starší bratr Lokmi v den mých osmnáctých narozenin. Prý abych se podíval do světa. A taky – a to především – abych se stal svědkem jeho slavného vítězství v Turnaji. Ale mezi námi: Lokmi je jen podprůměrný čaroděj, o něco více než vesnický šprcl a o hodně míň než zaklínač. Však taky pochází ze smíšené rodiny, naše matka je vědma a otec obyčejný rolník. Nedávám mu žádnou šanci. Ale jsem dost moudrý na to, abych mlčel. Přece jen je o půl hlavy vyšší než já.
Putovali jsme na mezcích čtrnáct dní, než se před námi otevřela rovina a sněhobílá hraniční Zeď, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Za Zdí končí svět lidí a začíná svět čarodějů.
Uprostřed se Zeď rozestupuje do kruhu, aby pojala čtyři věže, stovky paláců, tisíce uliček a desetitisíce lidí i nelidí, ustupuje jedinému městu na světě, v němž vedle sebe žijí v míru dvě odvěké rasy, lidé a čarodějové.
Dorazili jsme do města za svítání, právě včas. Začínal první turnajový den.

Den první
Ubytovali jsme se u člověka jménem Kasim, v hostinci vzdáleném od Arény asi hodinu chůze. „Nebo čtvrt hodiny letu tephirem,“ doplnil zavalitý hostinský při pohledu na bratrovo největší zavazadlo.
„Zůstaneme tu týden,“ oznámil mu Lokmi. „A zaplatíme noclehy se snídaní a ustájení mezků. Ale nejdřív si potřebujeme trochu odpočinout, jeli jsme celou noc.“
Pak se otočil ke mně a dloubl mě natěšeně loktem do žeber. „Prospíme se pár hodin a pak vyrazíme do města, Syr’dane. Už se nemůžu dočkat turnaje!“
V duchu jsem si povzdechl. Manýry staršího bratra ho neopouštějí. Ani když už jsem dospělý.
Kasim odložil zástěru a pokynul nám, abychom ho následovali. „K službám, milostpane! U mě budete spokojeni, uvidíte! Pojďte za mnou.“
Prošli jsme výčepem, v němž se u vína bavili lidé i čarodějové, a po schodech vystoupali do patra s ložnicemi. Kasim nás zavedl hned do té první vpravo, Lokmi se natáhl na nejbližším kavalci, srovnal si brašnu pod hlavu a usnul se slastným výrazem ve tváři.
Posadil jsem se naproti. Ono se to lehce řekne, prospat se, když vaše postel je v srdci proslulého Averot’hu!
Nechal jsem Lokmiho spát a vyhlédl z okna.
Čtyři nejvyšší věže jsem znal dávno z vyprávění: černá s bílou špičkou je bájná Mag’reb, Mágova Věž; celá zlatá je králova Věž Rodana Třetího; šedá je Ka’tan, Věž čarodějnické Rady; a stříbrná je Sněmovní věž urozených averot’hských rodů.
Averot’h má totiž dvojí správu: Král se Sněmem a Mág s Radou řídí město společně. Oba světy si své záležitosti řeší samy a ve věcech celého města má každá strana stejný počet hlasů.
Zajímalo by mě, jak to v praxi funguje. S Lokmim jsme také jen dva a nikdy se na ničem neshodneme...
Kolem tří věží kroužilo hejno vran, jen k Mag’rebu se neodvážilo.
Mag’reb...
Zaklínadlo pro malé děti i čarodějná nemluvňata, slovo mocnější nad jakékoli jiné. Nikdy v dějinách prý do ní nevkročila lidská noha, ani ta králova. A jen členové Rady ví, co se skrývá uvnitř.
Ještě něčím je Mag’reb zvláštní: ze všech věží Averot’hu je tou nejvyšší. I Ka’tan, druhá čarodějná, o kousek převyšuje obě lidské.
Vylezl jsem na půdu, abych měl lepší výhled do ulic a na pověstné averot’hské trhy. Vyrušil jsem přitom hejno holubů, které se s vrkáním vzneslo do vzduchu.
Pozoroval jsem jejich let. Zpočátku zamířili na sever a pak se drželi podél Zdi, ale žádný z nich ji nepřekročil na čarodějnou stranu, z níž přiletěl krkavec a usadil se před holuby. Holubi letěli dál bez jediné známky nervozity. Krkavec udeřil až poté, co ho hejno minulo. Vynořil se ze stínu, uchvátil posledního jedince do pařátů, z holubice vylétlo peří i život, a s krákáním se ponořil zpátky do tmy. Holubí hejno se v mžiku rozprchlo.
Ten výjev mi nešel z mysli. Byla v něm ukryta určitá symbolika, kterou se mi nedařilo pojmenovat. A když už bylo poznání téměř na dosah, vyrušil mě bratr.
„Syr’dane, kde jsi?“ zavolal zdola jeho ospalý hlas. „Je čas vyrazit do města!“

* * *

„Co říkáš téhle čapce? Nehodí se k čaroději?“ zeptal se Lokmi a nasadil si ji na hlavu.
Zastavili jsme se u krámku s tkaninami, kolem nás procházely stovky lidí a tažných zvířat, a mezi nimi nebo kousek nad nimi se plavně vznášeli čarodějové na svých tephirech, napůl věcech a napůl zvířatech. I Lokmi má jeden takový, už hodně starý, ale neumí na něm moc létat, proto většinou chodí pěšky.
„Myslím, že je příšerná,“ řekl jsem. Čepice měla tvar špičatého kužele, byla loket vysoká, celá černá s modrými hvězdami. „Vypadáš v ní jako vyplašená sova!“
Bratr se zatvářil ublíženě. „Mají ji všichni čarodějové!“
„Ale nepadá jim na nos jako tobě! Asi si ji umí upravit pomocí kouzel,“ dodal jsem zlomyslně.
Lokmi moc kouzel neumí. Pokud mě paměť neklame, viděl jsem jen jedno. Proměnil jím jablko v hrušku. Mám opravdu vážné pochybnosti, zda na turnaji uspěje...
Taky jsem si všiml, že když zkouší zboží lidé, trvá jim to mnohem déle než čarodějům. Buď je košile příliš dlouhá, kalhoty těsné, barva vybledlá nebo není v pořádku něco jiného, znáte to. Čarodějové nakupují jinak. Snesou se na rohovitém tephiru těsně nad zem, prohlédnou si šaty, zkříží prsty, řeknou zaklínadlo nebo něco podobného a šaty mají rázem správnou barvu i tvar. A platí lépe než lidé, i když penězi jen zřídka. Snad proto jsou nápisy na všech krámcích v runovém písmu a v lidském jen tu a tam.
„Nestůj tu jako osel!“ rýpl do mě Lokmi a s kyselým výrazem v obličeji vrátil čapku prodavači. „Jdeme dál!“
Prošli jsme kolem stánků s lidským ovocem a zeleninou, koberci, mluvícími ptáky, kovářskými výrobky... A pak mě zaujal krámek s čarodějnou zeleninou. Jaktěživ jsem něco takového neviděl: hlízu podobnou mrkvi, ale modře průsvitnou a na pěst širokou, melouny s průhlednou kůrou, aby bylo vidět dovnitř, černožlutě žíhané bobule velikosti vejce.
„Co to je?“ zeptal jsem se prodavače-čaroděje a ukázal na duhový výhonek ve tvaru trojúhelníku.
„Sa’né. Zahání únavu. Na jedno sousto můžete pracovat celý měsíc, mladý pane,“ řekl dokonalou lidštinou starý čaroděj a přimhouřil své černé oči bez bělma.
Čarodějové nemají zorničky jako lidé. Jejich oči jsou celistvé a mohou měnit barvu podle nálady. Lokmi má hnědé oči s nezřetelným, ale dobře patrným bělmem. Přece jen je z poloviny člověk.
„Neblbni!“ zašeptal mi bratr do ucha a zatáhl mě zezadu za rukáv. „Víš, kolik to stojí!?“
„Děkuju,“ řekl jsem prodavači a nechal se odtáhnout pryč.
„Copak, že by se ti chtělo do práce?“ pokračoval Lokmi posměšně. „A nezdržuj, nebo do Arény dorazíme pozdě!“
„Líbí se mi tu,“ bránil jsem se. „Líbí se mi, jak čarodějové a lidé žijí společně. Že spolu dobře vycházejí.“
Na trhu spolu obchodovaly obě rasy a nezřídka se přitom ozýval uvolněný smích.
„Samozřejmě,“ řekl Lokmi a ani se na mě nepodíval. S nataženým krkem už vyhlížel Arénu. „Na tom není nic divného,“ pokračoval. „Vezmi si jako příklad víno: čarodějové neumějí víno pěstovat, ale rádi ho pijí. Tak si ho na trhu koupí a zaplatí zaříkadlem, které pěstiteli zvýší úrodu a zažene plísně a špačky. Je to oboustranně výhodné. Podívej!“ vykřikl najednou vzrušeně. „Támhle je Aréna!“
Zůstal jsem užasle stát.
Aréna nevypadala jako jiné budovy, které jsem v životě viděl. Klenula se ve dvou obloucích do výšky sta stop, bílá jako slonovinová kost. Až na to, že nešlo o žádnou slonovinu.
Aréna je totiž nepředstavitelně obrovská, dokořán otevřená dračí tlama...

* * *

Sedadla v Aréně nejsou příliš pohodlná, ale to není důležité. Máte pěkný výhled na plochu pod sebou, a to už důležité je.
Systém soubojů mi vysvětlil Lokmi. Kupodivu spolu nebojují dva čarodějové, ale tři. Jde o takzvaný magický truel. Čarodějové totiž pokládají číslo tři za nanejvýš magické. Proto má plocha Arény trojúhelníkový půdorys, každý čaroděj má svůj Roh.
Čaroděj může během truelu zaútočit na libovolného ze svých soupeřů nebo i na oba najednou. Vítěz truelu postupuje do dalšího truelu. A tak dále, až zůstane jediný vítěz. Ten pak může vyzvat na souboj člena Ka’tanu nebo dokonce samotného Mága. Vyhraje-li, stane se členem Ka’tanu, nejvyšší čarodějnické rady. Pokud by vyzyvatel porazil samotného Mága, stal by se sám Mágem, Nejvyšším z čarodějů.
Ale to je jenom teorie, Mága nikdo nevyzve. Jeho moc je i pro čarodějnou mysl příliš velká a nepochopitelná.
Někdy mě bratr bere téměř za sobě rovného, jako dnes. Přiznávám, že bez něj bych se v soubojích příliš neorientoval. Některé totiž končí dřív, než vůbec začnou. Viděl jsem čaroděje, který bez příčiny odkráčel ze svého Rohu rovnou na tribunu, a to truel ještě ani pořádně nezačal.
„Soupeř na něj seslal kouzlo lhostejnosti,“ zasvětil mě Lokmi. „Je skutečně zákeřné, protože se ti najednou nic nechce a všechno je ti jedno.“
Jiný čaroděj šikovně vychýlil na něj namířené kouzlo na třetího čaroděje, který se v bolestech svalil na zem a musel vykřiknout: „Baílé!“ Což znamená, že souboj vzdává.
„Viděl jsi to!?“ zašeptal Lokmi vzrušeně. „To byl skvělý trik!“
Někteří čarodějové si se svými protivníky pohrávali k pobavení kolegů i lidí. Proměňovali je v nejrůznější zvířata, kaluže vody nebo beztvarou kaši, zapalovali je nebo nechávali s hromovým rachotem explodovat, rozebírali je na zrnka nebo nutili plazit se po zemi jako užovky. Jiní zase měnili svou podobu a útočili na soky v podobě draků, kentaurů a jiných příšer. Vítěze pak označil malý dráček zvaný Skw’r plivnutím hořlavé sliny pod nohy.
Bylo to opravdu úžasné divadlo.
Na tribunách pro lidi se ozýval aplaus, na tribuně čarodějů klepání hůlkami o zem. Jen nejvyšší řada čarodějnické tribuny zůstávala zticha. Tam seděli členové Ka’tanu, někdy zvaní Půlmágové. Mezi nimi i samotný Martell Spálený, hlava Rady, Vrchní ka’tan, démonický čaroděj s dlouhými rudými vlasy, šedýma očima a černou polovinou obličeje.
„To zranění mu způsobil Gaél Sivý, svržený Mág,“ pošeptal mi Lokmi. „V památném finálovém souboji před více než dvaceti lety. Tehdy byl Gaél poražen a vyhnán do Nebytí, zatímco vítěz, Ver’del Šedivý, se stal novým Mágem. A Martell jeho pobočníkem a Vrchním ka’tanem.“
Jak jsem pochopil, byl to jediný souboj, v němž byla povolena smrtící kouzla. Ta jsou při turnaji přísně zakázaná. A každý poražený čaroděj je na konci dne vrácen do své původní podoby, takže zase o tolik nejde. Trochu jsem se uklidnil. Mám jen jednoho bratra a mám ho rád, i když je občas nesnesitelný...
Lokmi se ke mně znovu naklonil. „Není to úžasné?!“ zašeptal. „Zítra i pozítří si ještě odpočinu a pak se přihlásím do posledního truelu!“
Už jsem se zmínil, že můj bratr je nejen přehnaně sebevědomý, ale také kromobyčejně paličatý?

* * *

V podvečer se z Arény valily davy lidí. Čarodějové to měli jednodušší, nasedli na tephiry a rozletěli se do všech stran. Klopýtal jsem setmělou ulicí, přemýšlel o turnaji, lidech a čarodějích, až jsem v té tlačenici ztratil bratra z dohledu. Nějaká žena vykřikla, otočil jsem se za hlasem, zakopl a spadl do něčeho měkkého...
Ozvalo se slabé zahihňání a příjemný ženský hlas řekl: „Nikdy bych si nepomyslela, že se mi budou muži vrhat do náruče!“
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem. To děvče mě opravdu chytilo. „Někdo do mě strčil a zakopl jsem o dlažební kostku. Je tu hrozná tlačenice.“
Znovu se zasmála. „To je v pořádku. Hlavně, že jsi celý.“
Měla dlouhé rozčepýřené vlasy, nosík trochu nahoru a veliké hnědé oči. Opřeli jsme se o zeď a nechali se obtékat proudem chodců.
„Byl jsi se podívat na turnaji?“ zeptala se.
„Byl. Je to úžasné! Ale v tom mumraji jsem ztratil bratra.“
I v té tmě jsem poznal, že zbledla. „Můj bratr se taky ztratil během turnaje,“ řekla tiše. „Před dvěma lety.“
„A našla jsi ho?“
„Ne.“
Její pohled sklouzl někam za mě, mimoděk mi stiskla paži. Ohlédl jsem se. Nad davem lidí se vznášel čaroděj.
„Musíme pryč,“ rozhodla dívka a táhla mě za ruku do postranní uličky.
„Ale proč?“ nechápal jsem. „Je to jen čaroděj. Ty se ho bojíš?“
Položila si ukazováček na rty. „Tiše! Podívej se na pásek na jeho pravém předloktí. Je červený. Ten čaroděj je Martellův strážce. Něco jako králův dráb. Musím zmizet!“
Čaroděj nás zahlédl a hlava jeho tephiru se otočila k nám.
„Ale proč?“ zopakoval jsem.
„Nic není, jak se zdá být!“ řekla rychle. „Sundej si klapky z očí! Pozítří o západu slunce pod Havraním mostem!“ otočila se a rozplynula v houstnoucí tmě.
„Jak se jmenuješ?“ zašeptal jsem do prázdna.
Nevím, jak mě mohla slyšet. Ale odpovědělo mi slabounké zašumění, jako když voda teče strání: „Elisssssaaaa....“

* * *

Přemýšlel jsem o jejích slovech snad do půlnoci, kdy už jsem byl opět s bratrem.
„Nic není, jak se zdá být,“ řekla. Ale co tím myslela? A proč se bála toho čaroděje? Nikdy jsem neslyšel, že by čaroděj napadl člověka.
Převrátil jsem se na kavalci na druhý bok.
Elisa...
Kdo vlastně je? Provedla snad něco, že se musí skrývat? A proč se chce se mnou sejít? Líbím se jí? Má tak krásné oči, že by se v nich člověk rozplynul...
Lokmi spal čelem ke mně a hlasitě chrápal. Přetáhl jsem si polštář přes uši. Než jsem usnul, probleskla mi hlavou poslední myšlenka.
Co myslela těmi klapkami na očích?