Aleš Prager: Mezi tím

• 

Knižní novinky

Vytvořeno 12. 11. 2011 1:00

Autor: Redakce

Humorný příběh ze současnosti… k zamyšlení. Kniha je o mladých lidech, o vášnivé lásce, o opravdovém přátelství, svobodě, kavárenství, prachách a smrti… Slzy a smích! To je má kniha.

Bezstarostný a poněkud nezodpovědný Lukáš prochází životem, aniž by řešil jakékoli problémy. Ovšem ani jemu osud nespletl jenom růžovou nit. Po rodinné tragédii se musí postavit na vlastní nohy a začít uvažovat o životě jinak než jako o ráji plném požitků a nicnedělání. Když překoná nejtěžší období, svitne mu přece jenom šťastná hvězda. Stojí tváří v tvář skutečnosti, že se ze dne na den stal nezávislým. Díky tomu si zařídí život tak, aby se mohl cítit spokojený a vlastně i užitečný. Ale v okamžiku, kdy se pohybuje na vrcholu a uvědomuje si, že má v podstatě všechno, po čem kdy toužil, mu děsivý osud vstoupí do života podruhé.

Autor: Aleš Prager: Mezi tím
Titul: Mezi tím
Beletrie, 270 stran, pevná vazba, přebal.
Vydání první 10/2011, náklad 1550 ks.
Prodejní cena 269,-Kč s DPH.

O autorovi:

Aleš Prager se narodil v Táboře (1981), vystudoval Táborské soukromé gymnázium a poté se vydal do Prahy, kde úspěšně absolvoval Vysokou školu hotelovou.
Během svého krátkého života si prošel všemi možnými druhy pohostinských provozů. Ještě na střední brigádničil v hospodě, v restauraci a klubu v Řecku. Pracoval v restauraci, rychlém občerstvení, vinárně, hotelech, zábavním komplexu s diskotékou a bowlingovém centru, kavárně. Jeho nejúspěšnější a prozatím poslední štací bylo vdechnutí života Café Fara.
Kavárna za Pálavskými vrchy, mezi vinicemi, ho inspirovala k napsání jeho prvotiny, románu Mezi tím. Už na střední, s úsměvem na tváři, psal se svým kamarádem humorné básně, laškoval se slovy. S myšlenkou napsat knihu si již pohrával na vysoké škole, leč nepřinutil se k pravidelnému zasednutí k pracovnímu stolu, psal jen málo a jen do šuplíku.

Ukázka z knihy:

Pozoroval jsem nebe, bylo úplně černé, plné hvězd a hvězdiček. Tu tady, tu tam nějaká spadla a já si přál, co se nesmí vyslovit nahlas, aby se to v budoucnu splnilo. Nemohl jsem se vynadívat na tu krásu. Pozoroval jsem, prohlížel, kochal se, zkoumal a identifikoval jednotlivá souhvězdí. Dýchal jsem z plných plic svěží večerní vzduch, životadárný kyslík, a pročišťoval si mozek i plíce.
Cítil jsem v celičkém těle, jak mi procházejí žilami kuličky čerstvého kyslíku, jak dodávají do svalů novou energii a sílu. Noc byla tmavá, myšlenky světlé, budoucnost jasná, minulost zapomenuta, krása pominula a hudba začala hrát. 
„Manželka si přeje, abys k nám dneska přišel na večeři.“
„Cože?“ vyhrkl jsem s nehraně zoufalým výrazem.
„Pochybuji, že tě moje žena od nás v noci pustí, takže počítej s tím, že u nás přespíš.“
Zarazilo mě to zpátky do židle. Sice jsem neměl na dnešní večer nic v plánu, ale jít k rodině, kterou jsem v podstatě neznal, večeřet u ní a konverzovat se mi vůbec nechtělo. Rychle jsem přemýšlel, jak se z toho co nejlépe vykroutit.
„Pane Tichý, velice si vážím vaší nabídky…“ koktal jsem a stále hledal slova k úniku. „Ale to nemůžu.“ Čekal jsem, co bude dál.
„Proč ne, už něco máš? Řekni mi, proč nechceš přijít?“ vypadal uraženě. Mozek mi pracoval na sto procent, hledal jsem jakýkoli důvod, který by neurazil hostitele.
„Pane Tichý, vždycky když vidím spořádanou rodinu, cítím, jak mi úzkost svírá žaludek… celé tělo. Nebyl bych dobrým společníkem.“ To bylo hezky řečeno, to musí přijmout.
„Žena mi včera kladla na srdce, abych tě přivedl za každou cenu.“ Sakra! Proklínal jsem v duchu jeho aktivní manželku. „A dneska ráno dodala, že bez tebe se nemám vracet. Jistě chápeš, v jaké jsem situaci.“ A máš to jasný vole, z toho se nevyvlíkneš.