Další díl z úspěšné série Anita Blakeová, lovkyně upírů

• 

Knižní novinky

Vytvořeno 18. 11. 2011 1:00

Autor: Redakce

Do St. Louis přijíždí cizí vyšší upír, mezi nemrtvými začíná bitva o území a Anita se ocitá v jejím středu. Jean-Claude, upíří Vládce města, ji chce pro sebe – jenže jeho nepřátelé mají jiné plány. A aby to všechno bylo ještě horší, v ohrožení je i Anitino srdce, když poznává zatraceně pohledného středoškolského učitele biologie Richarda Zeemana. Oba jsou jen lidé, kteří uvízli v křížové palbě – nebo to si alespoň Anita myslí. Když se na scéně objeví upír Alejandro a nárokuje si Anitu Blakeovou, odbornici na stvoření noci, jako svoji lidskou služebnici, mezi nemrtvými vypukne válka a život lovkyně upírů je v sázce.

Anita Blakeová žije ve světě, kde jsou upíři, zombie či vlkodlaci běžnou součástí společnosti. Živí se jako oživovatelka zombií a zákonná popravčí upírů. Pomáhá také policii při vyšetřování nadpřirozených trestných činů, což se však občas kříží s jejím soukromým životem.  Stává se totiž součástí nejen milostného, ale i mocenského trojúhelníku, jehož další dvě strany tvoří vnitřně rozervaný alfa vlkodlak Richard a neskutečně okouzlující a vlezlý upíří vládce města Jean-Claude. Anita považuje svou sebeúctu za důležitější než vlastní život, dokonale rozumí zbraním, čelí čarodějnicím a ghúlům, zdivočelým lykantropům i najatým zabijákům, v milostných vztazích však často neví, má-li dát přednost vlkodlačímu vytí či upířím špičákům...

Laurell K. Hamiltonová (* 1963) je americká autorka, která v současné době žije spolu s rodinou ve městečku Sims ve státě Indiana. Počátky její literární kariéry měly podobu hrstky povídek, fantasy románu Nightseer a také dvou knih z prostředí televizního seriálu Star Trek: Next Generation a RPG hry Ravenloft. Skutečný úspěch jí ale přinesla až rozsáhlá série Anita Blakeová, lovkyně upírů, které se po celém světě vydalo více než šest milionů výtisků v šestnácti jazycích, dočkala se komiksového zpracování a stala se jedním ze základních kamenů dnes tolik populárního subžánru paranormálních romancí. Tuto vlajkovou loď autorčiny tvorby doplňuje podobně laděný cyklus Merry Gentryová, v němž stejnojmenná hlavní hrdinka opustí nadpřirozenou říši a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka. Více o Laurell K. Hamiltonové se dozvíte na jejím domovském webu www.laurellkhamilton.org.

Ukázka z knihy:

Za nehty jsem měla zanesenou kuřecí krev. V odlupujících se skvrnách mi také pokrývala obličej a ruce. Když se živíte oživováním mrtvých, musíte občas prolít trošku krve. Pokusila jsem se očistit se z nejhoršího, než jsem šla na tuhle schůzku, ale některé věci vyřeší jenom sprcha. Upíjela jsem kávu ze svého osobního hrníčku, na němž se skvěl nápis „Naštvi mě – a pocítíš důsledky“, a dívala se na dva muže sedící naproti mně.
Pan Jeremy Ruebens je nevysoký, tmavý a nevrlý. Nikdy jsem ho neviděla, že by se buď nemračil, nebo nekřičel. Rysy měl stažené doprostřed obličeje, jako by je stiskla jakási obří ruka. Dlaněmi si uhlazoval klopy kabátu, tmavomodrou kravatu, kravatovou sponu a límec bílé košile. Na okamžik složil ruce v klíně, pak jimi zase začal rejdit – kabát, kravata, kravatová spona, límec, zpátky na kolena. Odhadla jsem, že jeho vrtění vydržím sledovat tak ještě pětkrát, než začnu ječet, prosit o milost a slibovat, cokoli bude chtít.
Druhý muž byl Karl Inger. Nikdy předtím jsme se nesetkali. Měřil něco přes metr osmdesát. Když stál, tyčil se nade mnou i Ruebensem. Širokou tvář rámovaly husté, vlnité, krátce střižené zrzavé vlasy. Měl pořádné široké kotlety, které srůstaly s jedním z nejhustějších knírů, jaké jsem kdy viděla. Všechno úhledně upravené – kromě nepoddajných vlasů. Možná má špatný den na účes.
Ruebens si právě počtvrté přejel rukama po klopách. Čtyřikrát a dost.
Zachtělo se mi obejít stůl, chytit ho za zápěstí a zaječet: „Nech te toho!“ Ale řekla jsem si, že to by bylo poněkud nezdvořilé i na moje měřítka. „Nevzpomínám si, že byste byl takhle vystresovaný, Ruebensi.“
Pohlédl na mě. „Vystresovaný?“
Ukázala jsem na jeho ruce, jimiž donekonečna opakoval totéž. Zamračil se a složil dlaně na stehna. A tam je taky strnule nechal. Vtělené sebeovládání.
„Nejsem vystresovaný, slečno Anito.“
„Slečno Blakeová. A pročpak jste tak nervózní, pane Ruebensi?“ Upila jsem kávu.
„Nejsem zvyklý žádat o pomoc lidi, jako jste vy.“
„Lidi jako já?“ Vyslovila jsem to jako otázku.
Prudce si odkašlal. „Víte, co tím myslím.“
„Ne, pane Ruebensi, nevím.“
„No, královna zombií…“ Zarazil se uprostřed věty. Začínala jsem být naštvaná a zřejmě to na mně bylo vidět. „Bez urážky,“ dodal tiše.
„Jestli jste mě přišel urážet, tak vypadněte z mé kanceláře. Jestli chcete řešit obchodní záležitosti, tak řekněte, oč jde, a pak vypadněte z mé kanceláře.“
Ruebens vstal. „Říkal jsem ti, že nám nepomůže.“
„Nepomůže s čím? Sakra! Neřekli jste mi ještě ani slovo!“ ohradila jsem se.
„Možná bys jí měl prostě říct, kvůli čemu jsme přišli,“ nadhodil Inger. Hlas měl hluboký – příjemný, dunivý bas.
Ruebens se zhluboka nadechl, pak vydechl nosem. „Dobrá.“ Znovu se usadil na své místo. „Když jsme se viděli naposled, byl jsem členem organizace Lidé proti upírům.“
Povzbudivě jsem přikývla a usrkla kávu.
„Založil jsem novou skupinu Lidé především. Máme tytéž cíle jako LPU, ale naše metody jsou přímější.“
Upřeně jsem ho sledovala. Hlavním cílem LPU je uvrhnout upíry zpátky do ilegality, aby bylo možné je lovit jako zvířata. Mně to vyhovuje. Bývala jsem lovkyní upírů, vražedkyní upírů, chcete-li. Teď jsem popravčí upírů. Musím mít soudní příkaz zabít určitého upíra, jinak je to vražda. Abych získala soudní příkaz, musím dokázat, že daný upír je nebezpečím pro společnost, což znamená počkat, až začne zabíjet lidi. Nejnižší počet mrtvých byl pět, nejvyšší třiadvacet. To je spousta mrtvol. Za starých dobrých časů jsem prostě mohla upíra zabít, jakmile jsem ho uviděla.
„Co přesně znamená ,přímější metody‘?“
„Vy víte, co to znamená,“ řekl Ruebens.
„Ne. Nevím.“ Myslím, že vím, ale on to bude muset říct nahlas.
„LPU se nepodařilo zdiskreditovat upíry pomocí médií a politické mašinerie. Lidé především je má všechny zničit.“
Usmála jsem se přes okraj hrnku. „Myslíte tím zabít všechny upíry ve Spojených státech, až do posledního?“
„To je naším cílem.“
„Ale to je vražda.“
„Zabíjela jste upíry. Opravdu věříte, že je to vražda?“
Teď jsem to byla já, kdo se zhluboka nadechl. Před pár měsíci bych řekla, že ne. Ale teď prostě nevím. „Nejsem si tím už tak jis tá, pane Ruebensi.“