Literární okénko

Ztráta

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
Vytvořeno 12. 7. 2009 1:00
Autor: Von Kakowitz
kolej 100x100
Vystoupil, ani nevěděl jak. Šel po paměti. Chtěl zvednout hlavu, nebylo co. Otočil se, kráčel zpátky. Vrátil se na nádraží. Byl na rozpacích. Chtěl se někoho zeptat, stojí-li vlak ještě ve stanici. Nebylo to možné, neměl čím se zeptat. Ústa patří k hlavě, tu ztratil.

Ze všech smyslů mu zbýval jediný: hmat. S rovnováhou byl také na štíru. Kdyby měl uši, slyšel by: „Vidíte ho, ožralu, jak se motá. Ráno to vstane a hned do putyky a pak to takhle dopadá.“ Také by slyšel (jiný hlas): „Já znal taky jednoho takovýho bohéma, co žil takhle bezhlavě.“
Zakopl o kolejnici, ale neměl si co rozbít. Vlak už byl pryč, nikdo si ho nevšímal. Chtěl vstát, nemohl. Doplazil se ke žlutě natřené zdi nádražní budovy. Posadil se. Čekal.
Dostal hlad. Vnikl do haly. S námahou vstal opíraje se o automat. V peněžence našel nějaké mince. Hmatem nalezl štěrbinu. Vhodil do ní něco peněz, máčkl na jeden z knoflíků. Chvilku počkal. Odebral nápoj. Opíral se pouze jednou rukou, v druhé držel kelímek s drůbežím bujónem. Lil si tekutinu přímo do krku. O nějaké chuti nemohlo být ovšem řeči. Hlad trochu ustoupil.
Objevil WC, dlaždice byly vlhké; páchly, ale to necítil. Pokusil se vzepřít o mušli, něco jej srazilo. Cítil teplou tekutinu dopadající na jeho krk a stékající mu do jícnu.
Pustil to.

Uteklo několik hodin. Vlak dorazil na konečnou. Vrací se.

Procitl. Chtěl si koupit lístek na zpáteční jízdu. Nemohl najít kasu. Do něčeho narazil. Mohl by slyšet: „Koukej na cestu, násosko. Kdes nechal hlavu, krkoune? Pochcal ses? Máš nosit plínu!“ Ocitl se ve vzduchu, letěl, přistál na betonu.
Opět venku. To cítil. Zvedl krk ze zvratků. Plazil se. Někdo po něm šlapal. Bylo jich víc. Překonal kolejnici, pak druhou. Vyškrábal se na nástupiště.
Neslyšel: „Vidíte to? Plazí se to jako had. Co je tohle za vychování?“ Neslyšel ani (druhý hlas): „Já ho znám. Je z takový divný rodiny.“ První hlas: „A všimla jste si, paní, že nemá hlavu?“ Druhý hlas: „No bodejť, vždyť ji někde propil.“
Po schůdcích se vyškrábal do vagonu. Rozvalil se na chodbičce. Lidé o něj zakopávali. Nevšímal si toho. Byl vysílen.
Přišel k němu průvodčí: „Pane, tady nemůžete ležet. Kde máte lístek? Proč nic neříkáte, pane? Přece nechcete mít žádné zbytečné nepříjemnosti?! Jen mi ukažte lístek a já vám dám pokoj. To víte, pane, někteří nepořádní lidé si lístek nekoupí anebo ho pak někde nechají. Ale to jistě není váš případ, pane.“
Vedle v kupé se ptala pětiletá své matky: „Mami, co je to?“ „To nic, to si tu jen někdo zapomněl hlavu.“