Spisovná čeština od počátků k dnešku

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 5. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Pod pojmem spisovná čeština si většina z vás vybaví češtinu, jejíž norma je ustálena díky kodifikačním příručkám. Existuje však i termín spisovná čeština s významem ‚jazyk psaných textů‛, který se užívá především v souvislosti s texty psanými starou či střední češtinou, tj. s texty, jejichž jazyk v době svého vzniku kodifikován nebyl. A právě spisovnou češtinou v tomto významu se zabývá kniha s názvem Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Host.

Většinu kapitol této publikace napsal Dušan Šlosar, významný český lingvista v oblasti dialektologie a diachronní i synchronní slovotvorby, mimo jiné též emeritní profesor Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. První kapitolu věnovanou staroslověnské vzdělanosti na Velké Moravě a poté v přemyslovských Čechách sepsal Radoslav Večerka, který se proslavil především díky svým pracím zaměřeným na etymologii, staroslověnštinu a paleoslovenistiku a který je rovněž emeritním profesorem Ústavu jazykovědy a baltistiky FF MU. Na kapitole o vývoji spisovné češtiny ve 20. století a se spolu s D. Šlosarem podílel Petr Malčík. Ten spolu s Janem Dvořákem sestavil biografický apendix připojený v závěru knihy, v němž jsou stručně představeny osobnosti, o nichž se v knize autoři zmiňují. Právě těmito doplňky se toto vydání liší od vydání prvního z roku 1979; tehdy vyšla publikace Spisovný jazyk v dějinách české společnosti v podobě skript u Státního pedagogického nakladatelství.

V této publikaci autoři věnují pozornost nejen češtině, ale i ostatním jazykům, které měly na našem území v minulosti úlohu spisovného (tedy psaného) jazyka. Kromě již zmíněné staroslověnštiny to byla latina a němčina. Pozornost je věnována i osudům češtiny v cizích zemích. To však neplatí o staroslověnštině – v knize je probrána pouze staroslověnština české a moravské redakce. To lze vysvětlit jednak nedostatkem místa, jednak zaměřením publikace především na spisovnou češtinu (nikoliv staroslověnštinu); pokud byste se cítili při čtení výkladu o staroslověnštině ochuzeni, stačí sáhnout po některé z knih R. Večerky (například po Základech slovanské filologie a staroslověnštiny).

Jak už bylo naznačeno, kniha je rozdělena do 9 kapitol: první se věnuje staroslověnštině, druhá pak přípravnému období 12.–13. století, následuje výklad o rozmachu spisovné češtiny ve 14. století a o období husitských válek. V dalších kapitolách se dozvíte o osudech češtiny v období humanismu a o barokní regresi. Tehdy mělo – slovy Františka Cuřína – dojít k tomu, že „český literární jazyk počal upadat a upadal až do 18. století stále víc“ (F. Cuřín, Vývoj spisovné češtiny, Praha 1985, s. 57). Autoři naštěstí tento zjednodušený pohled na toto období od F. Cuřína a řady ostatních jazykovědců nepřebírají a raději se ubírají cestou Bohuslava Havránka. Ten již roku 1936 odmítl toto negativní hodnocení baroka ve své publikaci Vývoj spisovného jazyka českého (podruhé vydáno r. 1980 pod názvem Vývoj českého spisovného jazyka). Poslední kapitoly jsou věnovány národnímu obrození, rozvoji spisovného jazyka od 40. let 19. století a také nedávné minulosti, tedy století dvacátému.

V knize se tak můžete dočíst o vývoji českého jazyka v daných časových etapách a o jeho fungování v různých typech písemností. Neschází ani pojednání o dobových gramatikách a o vývoji pravopisných systémů.

Kapitoly jsou psány srozumitelně, navíc jsou výklady doplněny bohatými příklady, neschází ani fotokopie některých významných rukopisů a tisků.

Kniha přináší ucelený pohled na vývoj českého jazyka od nejstarších dob po současnost. Doporučuji ji nejen studentům bohemistiky a „lidem z oboru“, ale i těm, kteří by se chtěli něco dozvědět o osudech rodného jazyka v často nelehkých situacích, kdy musela čelit cizím jazykům, politické snaze o jazykovou unifikaci nebo zásahům puristů.

Knihu Spisovný jazyk v dějinách české společnosti vydalo nakladatelství Host