Na doživotí!

• 

Recenze

Vytvořeno 15. 4. 2013 3:00

Autor: Lenka Martinková

Čtení o kriminálních případech člověka příjemně vzrušuje, zvlášť, když ví, že je v bezpečí domova a vlastně se mu nemůže nic stát. Při čtení mu běhá mráz po zádech, ale není to nic nepříjemného. Právě takové počtení nabízí kniha Galerie zločinu: Tajemství policejních protokolů.

Na více než dvou stech stranách autoři Miroslav Kučera a Jan Stach uvádějí nejznámější a mnohdy také nejdrastičtější zločiny tohoto a minulého století. Jak je napsáno už v samotné anotaci, jejich cílem není čtenáře šokovat. Na jednotlivé případy se dívají velice střízlivě – přestože se pátrání nejednou účastnili – a spíše než pro inspiraci potenciálních pachatelů k zločinům nabízejí zajímavé okolnosti, o kterých se veřejnost dozvěděla až mnohem později.

Možná by se mohlo zdát, že v publikaci tohoto druhu budou všechny přečiny popsány do nejmenších podrobností bez ohledu na samotného čtenáře. Opak je pravdou – pokud jde o prostý popis událostí, člověk se setká jen s náznaky, z nichž si jednoduše domyslí veškeré události. O to naturalističtější jsou výpovědi svědků, z nichž většina si nebrala servítky. Z čtenářova mrazení v zádech se rázem stává zhnusení nad inkriminovaným zločinem.

Cílem autorů není ani tak vysvětlení okolností, jako spíš pokus přiblížit slušným občanům, jak se cítí člověk odsouzený na doživotí. Co ho vůbec vedlo k tomu, aby tak odporný zločin spáchal? Důvody skutečně překvapí – někteří z nás jsou schopni vraždit bez příčiny a odborníci tvrdí, že by v obdobné situaci byli schopni svůj zločin zopakovat. Jak však poznat, kdo pro takovou věc má ty „správné“ předpoklady?

Nestane se často, že by autoři přečiny nekomentovali. U většiny z nich si najdou alespoň drobnou částečku, ke které nutně musí vyjádřit svůj názor. Na to se budou názory pochopitelně různit, mně to ovšem přijde jako výborný nápad – člověk si tak lépe představí celou kauzu jak z pohledu zločince, tak oběti (případně svědků či pozůstalých), ale stanovisko pozůstalých také není o nic méně zajímavé.

Autoři také podle svého stanoviska napsali úvod k jednotlivým zločinům. Skoro se mi chce říct – poněkud zvráceně – že čtení Galerie zločinu: Tajemství policejních protokolů skutečně zaujme a člověk se od něj takřka nemůže odtrhnout. Kniha zkrátka patří mezi ty, které nejeden čtenář zhltne jedním dechem a občas si dokonce ani neuvědomuje, že to není žádný smyšlený příběh, ale prostý popis skutečné události.

To více než dokonale vystihuje výrok z úvodu knihy. Čtení o zločinech, které se staly a pachatelé si odpykávají svůj zasloužený trest, příjemně vzrušuje. Po dočtení si ovšem čtenář uvědomí, že zločinci svoje chyby opakují a to, o čem si právě četl, se může stát i jemu…

Knihu Galerie zločinu: Tajemství policejních protokolů vydalo nakladatelství XYZ