Co každý ví, všichni zapomenou

• 

Recenze

Vytvořeno 31. 12. 2013 2:00

Autor: Petra Šmejdová

I tímto Nietzscheho citátem si pomáhá rakouský literární vědec a filozof Konrad Paul Liessmann při sestavování své stručné, leč velmi výstižné kritiky vzdělání, vědy a jejich institucionálního zaštítění. V knize Teorie nevzdělanosti svým postojem autor kácí modly většinové společnosti, zdůvodňuje neúspěch založení jednotného evropského vysokoškolského systému a rozvrací mýtus reformy vzdělání v EU.   

 

Prostřednictvím devíti výmluvných kapitol Liessmann čtenáři předkládá jasné a nesporné argumenty pro své tvrzení, že vzdělání patří k tržním nástrojům a je posuzováno z hlediska ekonomických ukazatelů. Autor má za to, že současnou společnost už zajímá jen to, kolik peněz se do vzdělání a vědy investuje a kolik to zpětně přinese finančních prostředků. Místo hlubšího pátrání po smyslu vzdělání lačně sledujeme pořadí vysokých škol poměřovaných podle rozličných, většinou dost neadekvátních kritérií.  

Liessmann vzdělání charakterizuje jako snahu o poznání a o směřování k pravdě. O to víc zdůrazňuje, že dnes jde spíše o jeho zpeněžení a praktické zhodnocení vzdělání a vědy. Upozorňuje na to, že zhodnocení v řeči peněz je možné u technických a přírodovědných oborů, ale ne v humanitní sféře, která je z ekonomického pohledu společnosti nejvíce kritizována. V knize tematicky vzpomíná na Schillera, který hovoří o dvou typech vědců. Jedni jsou ti, kterým jde o poznání pravdy, a druzí jsou ti, kteří se poznáním pouze živí. 

Při čtení Teorie nevzdělanosti si člověk velice snadno uvědomí onu paradoxní propast mezi reálnou nevzdělaností jednotlivců, skupin, institucí i oficiálních představitelů, a jejich posedlostí vzděláním. Vzděláním převedeným na výkony, žebříčky, granty, kolonky a čísla. 

Autor dokáže své teze podložit řadou zajímavých příkladů. Myslím si, že každého čtenáře si získá hned v úvodu kapitolou o vědomostních soutěžích a polemikou nad tím, koho a proč v současnosti lidé považují za vzdělaného. Namísto skutečných vzdělanců se národními idoly stávají lidé, kteří usednou do televizního křesla a před zraky milionů lidí hádají otázky vytržené z kontextu oboru i tématu. Ačkoli všichni z nás asi někdy na obrazovce zahlédli nějakou vědomostní soutěž, musíme na základě Liessmannových nepopiratelných argumentů spolu s autorem kroutit hlavou nad způsobem uvažování většiny. Dobový hrdina se snad nemůže rovnat člověku, který spíše na základě náhody než vlastního vědění vyhraje velké bohatství.   

Ještě kousavěji pak vyznívá kapitola věnovaná srovnávacím testům PISA, jejichž prostřednictvím se porovnává úroveň patnáctiletých žáků v zemích Evropy. Zde svou kritikou Liessmann rozvrací jedinou jistotu, kterou národní politiky v rámci vzdělávacího systému uznávají, tedy pořadí. Prostřednictvím knihy Teorie nevzdělanosti se Liessmannovi daří tnout do živého. Nemluví o žádných vzdálených abstraktních pojmech. Upozorňuje a odůvodněně dokola kritizuje současnou situaci panující na poli vzdělání na evropském kontinentu. Sympatie čtenáře si musí získat tím, že není jen samozvaným kritikem, kterému vadí všechno a všude. S odkazy k historické zkušenosti naznačuje i cestu, jíž by se měly rozhodné orgány ubírat. Celé téma je rozhodně obsáhlejší než Liessmannova sto dvaceti stránková kniha, přesto se mu výtečně daří jednotlivými kapitolami, výroky a argumenty trefovat do černého.

Kniha je čtivá a k nezainteresovanému čtenáři velice přívětivá. Teorii nevzdělanosti doporučuji i těm, kteří by měli strach z těžko uchopitelné filozofické řeči. Díky jeho zřetelnému vyjádření problému získáte okamžitě pocit, že o tématu víte mnohem víc, než jste si mysleli. Konrad Paul Liessmann se jako autor 21. století vyjadřuje s lehkostí, přesností a vtipem. Čtení jeho knihy považuji za velice povznášející zážitek. 

Nicméně jakmile někdo v posledních letech konstatoval, že mladá generace na tom není nejlépe se čtením, a požadoval, aby se škola soustředila na zprostředkování základních kognitivních schopností, místo aby si pod diktátem vitální soutěže dělala nejrůznějšími nabídkami zábavy sama reklamu, byl označován za kulturního pesimistu se zaostalými a reakčními názory. Podobná varování nikoho nešokovala a byla rychle bagatelizována odkazem na „moderní školu“ a „nové myšlení“. Po studii PISA je všechno jinak. Už zase se v osnovách může objevit čtení a počítání a možná dokonce i myšlení. Proč tak náhlá změna názoru?
(Liessmann, K. P. Teorie nevzdělanosti. Praha: Academia, 2013, str. 54)

Knihu Teorie nevzdělanosti vydalo nakladatelství Academia