Recenze: Odborná literatura
-
Recenze
-
Vytvořeno 13. 9. 2009 2:05
-
Autor: Marta Šimečková
Josefa Svatopluka Machara zajisté nemusím nijak sáhodlouze představovat. K jeho raným pracím patří Confiteor I–III, poté následovaly politicky laděné verše Tristium Vindobona, veršovaný epos Magdalena a také rozsáhlý cyklus Svědomím věků. Jeho povaha mu získala řadu obdivovatelů i nepřátel. Vzhledem ke své kritické povaze, neustálé opozičnosti a sebejistotě začal vystupovat i proti svému příteli, T. G. Masarykovi, a proti hradní politice. A právě o této životní úloze Machara jakožto věčného kritika a nespokojence pojednává literárněhistorická práce Petra Sýkory, která vyšla nedávno u nakladatelství Libri.
Sýkora v této publikaci vycházel ze své diplomové práce, která nesla název
Cesta pravdy J. S. Machara. Čerpal z Macharovy korespondence a jeho textů zveřejněných v dobovém tisku, z archivních pramenů i z řady studií, které se však zaměřují spíše na předválečné období Macharova života. Právě ona doba 20. a 30. let 20. století buď nebývá v odborných publikacích vůbec zmiňována, nebo je co nejvíce zestručněna a často překrucována. Sám Sýkora upozorňuje na fakt, že v tomto období „je básníkův obraz nejčastěji pokřivován tradovanými omyly, nepravdami a zjednodušujícími frázovitými formulkami, a to jak v ústním podání, tak mnohdy i na stránkách učebnic literatury“. (S. 9)

V knize
Básník proti Hradu chce proto čtenáři detailněji přiblížit Macharův život v době poválečné. Po krátké úvodní kapitole, v níž je stručně uvedeno básníkovo dětství a mládí, následují tři delší úseky. První zahrnuje období od roku 1914 po rok 1919, kdy Machar nastoupil do funkce generálního inspektora československé armády. Druhý úsek popisuje jeho působení v armádě po rok 1929, kdy z armády odešel a začal se opět věnovat literární tvorbě. A závěrečná kapitola je věnována Macharově protihradní činnosti, tj. období mezi léty 1929 až 1942.
Machar je v této publikaci představován jako muž, který v sobě pociťuje neustálé nutkání kritizovat svět kolem sebe. Většinou jsou jeho terčem poklesky politiků, sociální rozdíly, nepoctivost, tedy dobové problémy, které ho nenechávaly klidným. Jeho kritika však nebyla zcela objektivní, naopak: rád používal hyperbolu a citově zabarvené výrazy, čímž si proti sobě poštvával řadu vlivných lidí. „
Zde opět rozený nelítostný kritik všech národních nešvarů komentuje dění kolem sebe ostrými pichlavými slovy v duchu nejlepší české epigramatické tradice, jak ji v polovině 19. století založil svými básněmi Karel Havlíček Borovský. (...) Jeho ostře nabroušené šípy většinou směřovaly do černého.“ (S. 129-130) Nezřídka se stávalo, že jeho satirické texty nebyly zveřejněny s omluvnými slovy, že důvody jistě sám autor chápe. Pokud vás zajímá, jaké důvody to byly, potom se podívejte na tehdejší znění Zákona na ochranu republiky, který „zakazoval činit jakékoli výpady proti prezidentově cti, přičemž nebylo podstatné, zda se neuctivý projev zakládal na pravdě, či nikoliv“. (S. 150)
Právě tyto informace o tehdejší politice a vůbec životě v období první republiky a protektorátu jsou pro čtenáře největším přínosem této publikace. Na přednáškách a seminářích vztahujících se k danému období se bohužel studenti literatury dozví pouze zlomek toho, co jim může přiblížit Petr Sýkora na zhruba dvou set stránkách. V nich shrnul řadu poznatků, které načerpal z bohaté primární i sekundární literatury. Přestože můžeme občas narazit na nějaké nesrovnalosti (např. Jaromír Slomek upozornil na špatné datum Macharova narození v kapitole, kde autor hovoří o básníkových 78. narozeninách), můžeme na knihu
Básník proti Hradu pohlížet jako na kvalitní studii, kterou uvítají všichni, kteří se zajímají o českou literaturu a dějiny našeho státu od roku 1914 po období protektorátu.
Knihu
Básník proti Hradu vydalo nakladatelství
Libri.