Recenze: Stanley Milgram – Poslušnost vůči autoritě

• 

Vytvořeno 15. 2. 2018 1:00

Autor: Michaela Babíková

 „Jsem svým pánem. Možná občas neodolám chuti na čokoládu, ale v důležitých věcech jednám podle vlastní vůle. Druzí moje názory sice ovlivňují, ale nakonec se rozhoduji sám za sebe. A nikdy, za žádných okolností a v žádném případě, by mě nikdo nedonutil úmyslně ublížit nevinnému člověku.“ S tímto výrokem by pravděpodobně souhlasila většina z nás. Nejen mnohé vědecké studie, ale především historické události však ukazují, že otázka svobodné vůle je poněkud složitější.

Hrůzy druhé světové války zanechaly v lidech mnoho otázek. Jednu si začal klást i Stanley Milgram, významný sociální a experimentální psycholog, ale především také mladý Žid, který měl to štěstí, že se narodil ve Spojených státech amerických. Jak je možné, že Němci tak snadno uposlechli rozkazů nacistické autority a dopustili zrealizování „konečného řešení židovské otázky“? Mohl by se holocaust navzdory kulturním i historickým odlišnostem odehrát i v jeho zemi? A tak se Stanley Milgram stal prvním, kdo začal v kontrolovaném prostředí laboratoře zkoumat podstatu poslušnosti vůči autoritě. Díky stejnojmenné knize Poslušnost vůči autoritě se mohou s podrobnostmi tohoto obsáhlého a nesmírně zajímavého výzkumu seznámit i zvídaví čtenáři.

Milgramův výzkum patří mezi poměrně dobře známé. O studii, ve které pokusné osoby v domnění, že se účastní studie o vlivu trestů na paměť a učení, udílely bez zaváhání elektrické šoky nevinnému člověku, pravděpodobně slyšela většina z nás. Skutečná podoba a průběh experimentu bohužel často bývají jak v důsledku zjednodušení, tak pro dosažení větší dramatičnosti, velmi zkreslené. Díky nakladatelství Portál a publikaci Poslušnost vůči autoritě se nyní můžete o této nesmírně zajímavé studii dozvědět veškerá fakta i vy.

Pro mě osobně je však tato kniha nejen o zajímavých faktech, ale především o otázce, která se vám při čtení začne bezděčně a čím dál častěji vynořovat v hlavě: „A co já?“ Protože zamyslíme-li se nad dlouhou a ponurou minulostí lidstva, zjistíme, že více ohavných zločinů bylo spácháno ve jménu poslušnosti než ve jménu revolty. (str. 20) Tendence poslouchat autority je v každém z nás zakořeněná mnohem hlouběji, než si uvědomujeme. Je však veliký rozdíl mezi tím, kdy automaticky ctíme zákony, hlásíme se ve škole, aby nám učitel dal prostor mluvit, nebo plníme úkoly, které nám v zaměstnání přidělil šéf, a případy, ve kterých na rozkaz autoritativně působící osoby zapomínáme na vlastní morální zásady a jednáme proti samotné lidskosti. Knihy jako Poslušnost vůči autoritě nám pomáhají si tyto skutečnosti uvědomit a začít se sami sebe ptát, jestli skutečně každá autorita, která na nás působí, je dobrou autoritou a jestli se jejími pokyny chceme řídit.

Ačkoli je kniha odbornou studií, čte se velmi lehce. Autor používá jednoduchý srozumitelný jazyk, který ocení především čtenáři z řad laické veřejnosti. Svou strukturou mi kniha trochu připomínala diplomovou práci – přehledné členění kapitol, přesné definování výzkumných metod, doslovné přepisy rozhovorů se zkoumanými osobami, srovnávání získaných dat mezi sebou, atd. Po obsahové i formální stránce tedy knihu považuji za velmi povedenou. Pokud se zajímáte o psychologii, kladete si podobné otázky jako autor, nebo je vám zkrátka téma ovlivnitelnosti člověka blízké, mohu vám Poslušnost vůči autoritě vřele doporučit.

Ukázka:

V závěru diskuse pan Gino shrnuje, co si myslí o svém působení v experimentu. „Dokud jsme neotevřeli ty dveře, opravdu jsem byl přesvědčený, že ten člověk je mrtvý. Když jsem ho uviděl, řekl jsem: Bezva, to je skvělé. Ale netrápilo by mě, kdybychom ho našli mrtvého. Udělal jsem svou práci.“

Oznamuje, že v následujících měsících ho myšlenky na experiment nijak netrápily, byl jenom zvědavý. Vzpomíná si, že když obdržel závěrečnou zprávu, pomyslel si: „Jsem přesvědčený, že jsem se choval správně a poslušně, a plnil jsem příkazy, jako to dělám vždycky. Tak jsem řekl ženě: Tady to máme. A myslím, že jsem odvedl dobrou práci. Ona řekla: A co když je ten člověk mrtvý?“

Pan Gino odpověděl: „No tak je mrtvý. Já jsem odvedl svou práci!“ (str. 107)