Recenze: Karol Modzelewski – Barbarská Evropa

• 

Vytvořeno 22. 2. 2018 0:00

Autor: Jan Jaroš

Kniha Barbarská Evropa nabízí objevný pohled do historie, zaujme už tím, že přinese třeba nečekaná zjištění o našem vlastním výrazivu. Vždyť jako barbar býval už v antice vnímán každý, kdo měl jiné zvyklosti, odlišnou mentalitu, věřil v cizí božstva, kdo žil a jednal jinak, než jak to tehdy nejvyspělejší (vládnoucí) civilizace očekávaly. A barbaři navíc mluvili jazykem, kterému běžní Řekové ani Římané nerozuměli, ačkoli s nimi často válčili. Ostatně ve slovanských jazycích dodnes nalezneme nejrůznější varianty slova „němec“ – označuje člověka, který je vlastně němý, protože v prostředích jemu cizích se rodnou řečí nedomluví.

 

Konstrukci barbarství a „němosti“ převzalo zanedlouho i vítězně se šířící křesťanství, které pohanské (či přesněji v jiné bohy věřící) země, ležící za hranicemi někdejší říše římské, musely – často násilně donuceny – přijmout, aby přestaly být barbarské, aby se civilizovaly. Takové zaklínadlo, ať již přetavené do jakékoli podoby, ostatně funguje podnes, kdysi ospravedlňovalo koloniální výboje, nyní se jím ohánějí jak šiřitelé „západních hodnot“, tak muslimští věrozvěstové.

Barbarskou Evropu, záslužně vycházející i v českém překladu, napsal polský historik Karol Modzelewski. Ponořil se do životopisů svatých, různých listin, kronik, ale zejména do zákoníků, jak se dochovaly nejen ve státních útvarech (langobardském, bavorském, fríském, saském…) později sjednocených Karlem Velikým v říši franckou, ale také v raně piastovském Polsku, raně přemyslovských Čechách i jinde. Popisuje tedy situaci, do níž se pohroužila Evropa po rozpadu římského impéria, jehož duchovní vliv – aspoň ve vzdělaneckých, případně mocenských kruzích – nadále přetrvával. Latina, z níž se postupně vyvinuly dnešní románské jazyky, se stala nadnárodním komunikačním prostředkem, latinské (případně řecké) písmo posloužilo jako základ pro grafický záznam nelatinských jazyků.

Modzelewski přibližuje stav (zpravidla) středozápadní Evropy v rozmezí zhruba šestého až dvanáctého století, domýšlí tehdejší zvyklosti, upozorňuje na nesnáze s výkladem některých latinských termínů, jejichž význam se od dob antických mohl výrazně změnit. Zkoumá, nakolik tyto texty odpovídají reálným, panujícím poměrům a nakolik je ovlivnilo římské dědictví. Tudíž se naprosto vyhne jakémukoli líčení skutků vladařských, seznamů bitev a letopočtů. Čtenáře vede po mnohem náročnější cestě k nahlédnutí pod příkrov dávno odváté minulosti, chtěje seznámit jej s obyčeji, které vtěleny do právních kodexů, které cosi vypovídají o žádoucích, ale bůhví zda skutečně existujících, neřkuli dodržovaných normách. Pomáhá si početnými odkazy na dávné prameny, včetně jejich původního znění. A doplňuje, že některé antické spisy, které zachycovaly stav barbarských kmenů před příchodem křesťanství, nikdy neupadly v zapomnění (třeba Caesarovy), jiné však dlouhá staletí čekaly na své vytažení z přítmí klášterních knihovních fondů (Tacitova Germania).

Díky Modzelewskému se také dozvíme, že v oněch temných dobách nazvaných později středověkem převažovalo kmenové nebo aspoň rodové vnímání pospolitosti. Modzelewski výslovně dokládá, že zločin (jmenovitě vražda) byl vnímán jako rána uštědřená rodu oběti rodem pachatele. Vládla tedy idea jakési kolektivní viny, kterou mohlo odčinit výkupné nebo krevní msta, vztažená nikoli jen na pachatele, nýbrž celý jeho rod. Křesťanští panovníci se takové poměry, jejichž pozůstatky v některých lokalitách přetrvávají podnes, snažili vymýtit a prosadit jednotný právní systém inspirovaný římským právem.

Modzelewski ozřejmuje postavení ženy (nejprve o ní rozhodovali rodiče, později manžel), rozebírá institut sňatku. Přikázání, že žádná žena nesmí disponovat svým jměním bez manželova souhlasu, přežilo celé následné tisíciletí. Rané pokřesťanštělé státy řešily rovněž postavení otroků, vlastník je mohl beztrestně zabít.  Ostatně v souladu s antickou tradicí byli řazeni do stejné kategorie jako ostatní hospodářská zvířata. Pokud byl otrok ukraden nebo usmrcen, náhrada odpovídající jeho hodnotě náležela vždy jen vlastníkovi, nikoli otrokově rodině. Ovšem vlastník odpovídal také za všechny škody, které by otrok svým počínáním způsobil. Otrok také nemohl být součástí soudního jednání, nemohl být ani svědkem, ani obviněným.

Barbarská Evropa ponouká čtenáře k pozorné četbě, protože pro plné pochopení sdělovaných zjištění je nutné, aby si osvojil dávno vyhaslé termíny a porozuměl jim, aby věděl, co označoval wergeld a kým byl lit. Jinak stěží pochopí, jak se třeba vrstvilo osobně svobodné obyvatelstvo, jak fungovala sousedská seskupení. Modzelewski vysvětluje: „Společenská integrace se v kmenovém uspořádání zakládala na etnických, sousedských a příbuzenských vazbách, společném kultu, rigoristickém kolektivismu a síle tradice.“ A uzavírá: „Národní vazby vytlačily vazby kmenové, současně však přejaly a do dnešního dne dochovaly část tradičních představ a symbolů, které v dávné minulosti určovaly etnické společenství, které bylo menší a starší než národ.“ Různorodost je tudíž v Evropě trvale zakódovaná a stále může být zdrojem napětí a konfliktů, jak se každodenně přesvědčujeme.

Ke knize bych měl jedinou výhradu – závěrečné soupisy pramenů i literatury bohužel nezohlednily, že leckteré položky jsou dostupné i v českém překladu.