Recenze: Pavel Janoušek – … a další studie

• 

Vytvořeno 16. 8. 2019 1:00

Autor: Tereza Kinovičová

Pavel Janoušek je literární a divadelní vědec, literární kritik, pedagog, dlouhodobý pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR a také jeho někdejší šéf. Texty shromážděné v knize … a další studie vznikaly jako hlavní a někdy jako neplánovaný vedlejší produkt badatelova zájmu o uměleckou tvorbu a literární myšlení především. Většina studií byla otištěna v periodikách a sbornících v rozmezí let 1995-2017 a volně navazují na autorovu publikaci Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie.

Vstupuji do vod literární vědy jako neplavec do temné řeky. Jistě nejsem sama, komu připadá, že se současná literární teorie otáčí k širšímu čtenářskému publiku zády. Jak to tedy s tou literární vědou je? Proč se někomu může zdát nepřístupná a neprůhledná?

Při čtení literárního díla probíhají procesy, které literaturu jako takovou přesahují. Chceme-li se pustit do zkoumání literatury, musíme počítat s přesahem do sousedních oborů jako jsou filosofie, historie, psychologie, lingvistika, sociologie, antropologie aj. Od literárního vědce se tudíž očekává široký rozhled a od čtenáře, že bude držet krok.

Literární věda prošla ve 20. století dynamickým vývojem, vyzkoušela různé metody a přístupy, aby si nakonec uvědomila neuchopitelnost předmětu. Nesnaží se nadále předložit obecně platný systém či teorii, „zakotvila“ v bezbřehosti jednotlivých konceptů, jednorázových, dočasných a mnohdy si odporujících pojetí. Jazyk je médium, ve kterém se na chvíli rozpustíme, chceme-li vyjádřit sami sebe, nepatří nám, a interpretace literárního díla je vždy dílem nevědomá a neúplná.

Podle Janouška působí v současné literární vědě dvě protichůdné tendence. První z nich je posun od humanitních věd k exaktním vědám. Historická bádání jsou odsouvána do pozadí, prestižní se stává teorie, kde se může vědec blýsknout před svým publikem. Své poznatky se už nenamáhá zprostředkovat laikům, partnery si hledá mezi sobě rovnými, tedy ve vědecké komunitě. Protikladným trendem je odklon od literárního díla jako předmětu zájmu k samotnému autorovi vědeckého textu. Cení se především originalita myšlenky a použité metody, literární text jako subjekt výzkumu se stává podružným. Ejhle, autor vědeckého textu si nazouvá střevíce umělce. Neubráním se úsměvu. Zatímco autoři literárních děl bývají nezřídka i kritiky či teoretiky, málokterý literární vědec si jen tak odskočí napsat román nebo básnickou sbírku. Pardon, zapomněla jsem na Umberta Eca.

A aby těch svízelí nebylo málo, tak je tu nejednotnost názorů mezi literárními vědci. Zpochybňují literární kánon, přou se o to, k čemu je literatura a jestli literární historie v dnešní době ještě smysl má.

Janoušek je mimo jiné spoluautorem a hlavním redaktorem čtyřdílného kompendia Dějiny české literatury 1945-1989. Z toho můžeme usuzovat, že se neztotožňuje s krajním názorem části vědecké obce, která považuje literární historii za balast. Naopak, uvědomuje si životní důležitost "kolektivní paměti" pro dané společenství a nepodceňuje roli, kterou v ní literatura hraje. Mnohé úvahy jsou tak jakýmsi literárněvědným ohlédnutím – za první republikou, za meziválečnou avantgardou, za protektorátem, jiné jsou přemítáním nad současným stavem literárního myšlení a literárního života. Janoušek se cítí doma na pomezí vědy literární a divadelní, zdravý prostor proto věnuje dramatu. Některé studie jsou spíše črty (Lze se vyučit na spisovatele?), případně soubor tezí, další jsou pečlivě propracované (My a oni). A všechny dohromady spojuje slovy autora „vědomí uzlu“, zájem o témata, v nichž se aktuální náhledy na literaturu střetávají.

Janoušek počítá s potenciálním čtenářem amatérem; snaží být místy hravý a vtipný, osvětluje pojmy, používá hojně metaforu (pomineme-li, že je jazyk sám metaforou), nepoužívá matematické vzorce ani grafy, volí uživatelsky vstřícný žánr eseje. Třebaže se některé pasáže mohou zdát suchopárné, jiné snad domýšlivé, s trochou trpělivosti se čtenáři, který je panicem v oboru literární vědy a neodhodí knihu okamžitě po přečtení kapitoly Design jako literárněvědný pojem?, dostane mnoha podnětů. Myšlení o literatuře je myšlení tvořivé a inspirativní a zaslouží si pozornost i laického publika.