Recenze: Thomas Prünte, Mark Tyrrell – Jak mi dneska je?

• 

Vytvořeno 11. 12. 2019 0:00

Autor: Zuzana Tomášková

Otázky na začátku rozhovoru. Mohou konverzaci rozproudit, nebo ji zarazit. Setkat se s tím můžeme při každodenních setkáních, ale i při psychoterapeutickém sezení. A proto kniha z nakladatelství Portál Jak mi dneska je? s podtitulem 44 možných i nemožných způsobů, jak začít psychoterapeutické setkání nabízí odborníkům především v oblasti psychologie rozšíření možností, jak začít psychoterapeutický rozhovor.

Začátek terapeutického sezení může zabarvit celý jeho průběh. Správná otázka na začátek může podnítit lepší spolupráci, oživit rozhovor i vyvolat klientovu zvědavost. Kniha Jak mi dneska je? se proto zabývá tím, jak obohatit prvních deset minut terapeutického sezení dobře zvolenou otázkou či podnětem. To totiž může prohloubit důvěru klienta v terapeuta, aktivovat jeho vnitřní zdroje, vést ho k většímu uvědomění nebo i k vyjádření skrytých potřeb.

Celkem 44 různých začátků autor nabízí jako inspiraci pro terapeutickou práci. Některé probíhají slovně, jiné za pomoci kreslení či neverbálního vyjadřování. Mohou být překvapivé, ale i provokativní. Co takhle se svého klienta zeptat „Jak mi dneska je?“ – ne jak je klientovi, ale terapeutovi. Třeba si tím procvičí schopnost empatie. Dále sem patří např. hra s tichem, výzva ohledně možnosti klienta mít tři přání, nezávazná konverzace o počasí, pokyn typu „Zajděme si do školy života“, otázka „Na co jste hrdý?“ nebo pobídnutí „Malujme čety na zeď“.

Čtení velmi rychle odsýpá, protože jsou v knize příklady ze života, různé formy členění i zdůrazňování slov či vyznění vět. Autor dělí knížku do krátkých kapitolek právě podle 44 možných i nemožných způsobů, jak začít terapii. V knize Jak mi dneska je? jsou ukázky rozhovorů, ale i upozornění, na co je potřeba si u každé metody dát pozor.

Co mě trochu překvapilo, je, že se autor, psycholog a psychoterapeut Thomas Prünte, dušuje, že všechny příklady vyzkoušel a klienti i po nejrůznějších začátcích terapie opět přišli na další setkání. Možná si špatně vykládám jeho slova, ale připadá mi, že dává do příčinné souvislosti nesprávné proměnné. V terapii nezáleží jen na otázkách, které terapeut na začátku sezení pokládá, ale na tom, jak moc pro klienta užitečná terapie je, jak silnou má motivaci se sebou dělat, jak moc plní jeho potřeby, jak velký v ní vidí smysl, či dokonce zda ji vnímá jako svou poslední záchranu, a zároveň co se děje mimo samotné terapeutické setkání.

Tak či tak se mi text líbil a různé podněty na začátek sezení jsou určitě zajímavé. Důležité podle mě v knize bylo i připomenutí, jak moc je důležité vřelé přivítání a pozdrav ze strany terapeuta. Jen takové upřímné zahalasení „Rád vás vidím!“ může klientovi pomoci se na terapii cítit více bezpečně a vítaně. Viděla jsem při svých stážích několikrát, jak moc to bylo pro úspěch terapie i pro klienta důležité. Když byl klient nejistý a úzkostný, nesoustředil se tolik a hůře se učil nové techniky a dovednosti. Zároveň terapeutické setkání neprobíhalo plynule, ale zvláštně se zadrhávalo. A pokud je možnost na straně terapeuta, jak toto eliminovat, právě pozdrav a vřelé přijetí je jedním z důležitých bodů.

Knihu doporučuji všem odborníkům v oblasti psychologie, kteří se chtějí na svá setkání s klienty podívat tvořivě. Nabízené způsoby totiž mohou velmi dobře rozšířit repertoár terapeuta.