Okamžiky s Otou Pavlem

• 

Recenze

Vytvořeno 10. 3. 2011 1:00

Autor: Hana Veselá

O Otu Pavlovi vychází nespočet článků. Mám radost, že se z mého kamaráda stal klasik, třebaže mě mrzí, že se tak stalo až po smrti. Pokládejte proto moje vzpomínky za příspěvek do větší mozaiky, kam přispěje víc lidí, každý svým kamínkem. Tahle malá knížka je můj, osobní. (Lustig, A.: Okamžiky s Otou Pavlem. Praha: Mladá fronta 2010, s. 14.)

Kamínek Arnošta Lustiga není jen tak obyčejný, je to přímo diamant. Arnošt Lustig byl Otův věrný kamarád až do jeho smrti, ve zdraví i v nemoci, skoro jako by byli manželé. Sdíleli spolu mnohé, ať už židovský původ, život za nacistické okupace, naději v komunismus nebo lásku k literatuře a ke psaní. Arnošt Lustig samozřejmě dobře znal i celou Otovu rodinu, jeho otce Lva Poppera-Pavla, maminku Hermínu, oba dva starší bratry Huga a Jirku, a samozřejmě také jeho ženu Věru a jeho děti.

Arnošt Lustig svým „diamantovým kamínkem“ odkrývá různé stránky Pavlova života. Vzpomíná na určité konkrétní momenty a z nich přechází k všeobecným názorům a charakteristikám Pavlova života, zdroje jeho inspirace, jimiž byl především jeho otec, rybaření a sport. Postupně text víc a víc prostupuje smutek a nemoc, která ukončila tak brzy život Oty Pavla. Radost ze vzpomínání prostupuje melancholický nádech, i když stále s jakousi nadějí a klidem, jako když člověk vzpomíná na svého bližního smířeně a s radostí.

Arnošt Lustig je sám spisovatelem, takže tato kniha není suchá a faktická biografie. Naopak se můžete připravit na četbu s nádechem lyričnosti a poezie, skoro jako kdyby přejaté z Pavlova vlastního slovníku. Lustig postupuje více méně lineárně, alespoň v onom hlavním proudu, který začíná dětstvím a končí Otovou smrtí. Zároveň však prostupuje text nespočet odboček a zastavení, které svou délkou mohou hlavní linii klidně strčit do kapsy.

Styl vychází z charakteru celého textu, tedy ze vzpomínek a vzpomínání si. Autor se někdy zastaví, když jej něco zaujme, a povídá a povídá, až se dostane někam úplně jinam. A pokud se rozhodne navázat, udělá řádek pauzu a vrátí se klidně o pár let zpátky. I přesto kniha nebudí dojem nejednotnosti právě díky onomu hlavnímu směru, o němž už každý český čtenář něco ví. Lustigovi jako blízkému příteli se tak podařilo vykreslit Otu Pavla věrohodně se všemi špatnostmi, ale zejména se vším dobrým.

Kniha se čte lehce a s radostí, i když obsahuje i smutné pasáže, takže jsem ji slupla jako malinu. Pokud si chcete zalabužírovat i vy, vřele ji doporučuji. A na závěr to nejdůležitější, co byste určitě měli o Otu Pavlovi vědět:

Někteří umělci jsou skvělí jako umělci, ubozí jako charaktery. Někteří trpí výkyvy v odevzdané práci, jiní se jim vyhnou. To nebyl případ Oty Pavla. Byl čistý ve svém uměleckém i osobním životě (Lustig, A.: Okamžiky s Otou Pavlem. Praha: Mladá fronta 2010, s. 34.).

Knihu Okamžiky s Otou Pavlem vydalo nakladatelství Mladá fronta

Čtěte také:

Ota Pavel a jeho život plný zvratů