Stromy, šišky, borůvčí a nic zvláštního. Nebo ne?

• 

Recenze

Vytvořeno 21. 5. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Přiznávám se, že nemám v oblibě knihy, které byly napsány podle filmu. Většinou jde o nekvalitní literaturu, která se jen snaží přiživit na slavné movie a získat co nejvíce peněz do kapsy vychytralého pisálka. V případě knížky Kuky se vrací musím ale udělat výjimku. Kniha mě natolik okouzlila, že ještě nyní, když ji vezmu do ruky, se mi na tváři objeví úsměv a vzpomínka na dobrodružství, které jsem mohla na jejích stránkách zažívat spolu s hlavními hrdiny.

Jedním z nich je malý plyšový medvídek červené barvy jménem Kuky. Jednoho dne se dostane do popelnice, čímž začíná jeho velká cesta kam jinam, než zpět k malému Ondrovi, svému původnímu majiteli. Děj je tak rozdělen na dvě linie – v první čtenář sleduje, jak se malý Kuky musí vypořádat se svým strachem a setkáním s podivnými lesními bytostmi, ve druhé pak malého Ondru, kterému se stýská po své oblíbené hračce.

Janu Svěrákovi, který knihu napsal, se podařilo vytvořit jedinečné dílko, které nadchne dětského i dospělého čtenáře. Je opředeno tajemnou atmosférou lesního prostředí, v němž se vedle poťouchlých veverek prohání roztomilý Rohánek, všeho schopný Plazivec nebo udatný (i když trochu krátkozraký) kapitán Hergot. Tito jmenovaní jsou lesní tvorové, kterým vtiskl jedinečnou podobu Jakub Dvorský, ilustrátor knihy.

V čem je kniha Kuky se vrací tak jedinečná? Snad originálním tématem (i když podobný příběh zpracovala nedávno i Jana Šrámková ve své knize Putování žabáka Filemona). Plyšová hračka jako hlavní hrdina hledající cestu domů dojme většinu čtenářů, obzvlášť když na konci obě výše nastíněné dějové linie splynou. Závěr knihy sice neprozradím, ale věřím, že většinu z vás bude trápit otázka: co je skutečnost? A co byla jen fikce?

Kniha čtenáře skvěle pobaví, navíc jsou v ní nastoleny některé důležité otázky, jako je například problematika kouření nebo sexu. Možná si někteří z vás řeknou, že to je téma, které by v dětské literatuře nemělo nic dělat, ve skutečnosti jsou ale dnešní děti mnohem informovanější nežli my v jejich letech. Proto nevidím důvod, proč by se nemohly v příběhu objevit dvě vážky přistižené „při činu“, obzvlášť když to přihlížející postavy okomentují slovy „o tom se nemluví“.

Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi svět fantazie, ve kterém mohou žít vlastním životem i malí plyšáci. A také těm, kteří by se chtěli vrátit do svých dětských let a zavzpomínat si na své oblíbené hry a hračky.

Ukázka z knihy:
Když Kuky otevřel oči, zjistil, že je u někoho doma. A ten někdo s hlavou vrásčitou a pomačkanou jako stará brambora se nad Kukym zvědavě skláněl. Podobal se tomu bezdomovci, co okukoval Ondru před samoobsluhou, jenomže tenhle byl malý jako plyšák. Jmenoval se Hergot.
„Máte pěkně blbou srst na to, abyste běhal po lese. Všechno se vám do ní chytá. To je umělina, že jo?“ řekl, zatímco odstraňoval Kukymu z chlupů zbytky bodláků. Jeho ruce neměly prsty. Ale nekončily měkkým polštářkem jako Kukymu, zužovaly se v ocásky nebo spíš chapadla. (...)
„Co tu pohledáváte?“ zeptal se.
„Jmenuji se Kuky a bydlel jsem na poličce...“
„Co jste tam dělal?“
„Nic,“ řekl Kuky.
(Svěrák, J. Kuky se vrací. Mladá fronta, Praha 2010, s. 16.)

Knihu Kuky se vrací vydalo nakladatelství Mladá fronta