Jeden ze zázraků roku 1945 – ti, kteří přežili holocaust

• 

Recenze

Vytvořeno 26. 9. 2010 2:00

Autor: Lenka Krausová

Druhá světová válka byla, a vlastně stále je, celosvětovou tragédií. Převážné většině se v této souvislosti vybaví slovo holocaust, který měl Zemi navždy zbavit židovského obyvatelstva. Nejspíše je zbytečné něco takového připomínat. Přesto se dodnes objevují tací, kteří brutální vybíjení židů popírají a tím zasévají pochybnosti mezi ty, již počátek čtyřicátých let dvacátého století nezažili. Proto jsou velmi důležitá svědectví přeživších, kterým je v současnosti téměř devadesát let. A jedním takovým svědectvím je i kniha Clařina válka.

Clara Kramer se po skončení války odstěhovala do nově vzniklého státu Izrael, odkud po deseti letech natrvalo odešla do Spojených států amerických. Je jednou z mála, kteří přežili holocaust, aniž by se dostali do koncentračních táborů, za což vděčí bunkru, v němž skrýval dívku a dalších sedmnáct lidí Valentin Beck. Těžko uvěřit, že riskoval životy všech svých rodinných příslušníků. Vždyť vystupoval jako neoblomný antisemita a později jako oddaný Volksdeutscher. Svou věrnost mimo jiné dokazoval pořádáním pitek s nejrůznějšími posluhovači říše – ukrajinskými policisty či esesmany…

Vodka tekla proudem a muzika hrála. Nemohli jsme dělat nic než tiše sedět a poslouchat. Při takových večírcích seděly děti většinou u mě. Ale tentokrát, když začali přicházet první hosté, si hrály s Klarunií a byly na druhé straně bunkru u Patrontaschových. Dokud byli nahoře cizí lidé, nikdo z nás se ani nehnul. Ztuhli jsme. Malé podzemní sochy.
Tančil se nějaký pomalý tanec a já jsem slyšela hovor do nejmenších detailů. Mluvil Lang:
„Bůh nám pomáhej, až válka skončí a židi se začnou mstít.“ Nevěřila jsem svým uším, že mu něco takového vůbec dělá starosti. Alespoň měl něco jako svědomí.
Jeden ze železničářů se zasmál: „Jestli je nejdřív dostaneme, tak ne.“
Ten smích zněl tak, že to Zosii vyděsilo. Začala plakat, nejdřív tiše a pak nahlas. A potom už skutečně naříkala. Po celé ty měsíce jsme ji učili, aby mluvila, jen když je to naprosto nezbytně nutné.

Clařina válka bývá často srovnávána s jinými populárními deníky „z podzemí“ a pokaždé z podobných soubojů vyjde poražena. Hlavním důvodem je skutečnost, že se nejedná o přesné vydání deníku, nýbrž o převyprávění, s kterým autorce pomohl spisovatel a scénárista Stephen Glantz. Doslovné úryvky naleznete jako malé úvodníky k šestnácti kapitolám z celkových osmnácti, a ano, je pravdou, že právě z těchto řádků psaných kurzívou vyzařuje stísněnost, kterou pisatelku provázela. Absolutně však nesouhlasím s tvrzením, že by převyprávění snížilo hodnotu příběhu. Vše je reálné a nejednou se čtenáři zatají dech hrůzou, co se právě teď stane, přestože ví, který člen Clařiny rodiny kdy zemře. Jak je to možné? Na prvních stránkách knihy je vyobrazen jednoduchý rodokmen, na němž má každý z rodiny přiřazeno datum narození a úmrtí. Na protilehlém listě je pak náčrt domu a prostoru pod ním, což umožňuje přesnější představu o podmínkách tajného života za války.
Velkým plusem jsou vložené fotografie uprostřed svazku. Zachycují bezstarostné obličeje v letech před vpádem Němců, ale také za okupace a po ní. Jsem ji jistá, že jimi budete listovat po celou dobu, po kterou vám bude titul dělat společnost.

Poslední řádky, přes které čtenářovy oči přejedou, sdělují, jaké činnosti se Clara Kramer především věnovala, a nechybí upozornění, kde je umístěn originál deníku, který čítá několik (ne)obyčejných čtverečkovaných sešitů.