Upíři, vampýři a další nestvůry

• 

Recenze

Vytvořeno 27. 8. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Vampýří a upíří šílenství se nevyhnulo ani mně. Zatímco většina čtenářů si vybírá spíše ságu Stmívání, Škola noci nebo Vampýrská akademie, já sáhla po méně známé knize Upíří kníže od Darrena Shana.

Musím přiznat, že se většinou vyhýbám dílům vyprávěným v ich-formě, ale tahle kniha moje negativní přesvědčení, že v ní bude chybět akce a napětí jako ve většině ostatních, změnila. Přestože jde o další z mnoha dílů volné edice, bez problémů jsem vnikla do děje a brzy jsem si začala vychutnávat Darrenovo dobrodružství, aniž bych musela číst díly předchozí.

Kniha si zachovává klasické upírské rysy, ale přistupuje k jinému dělení – zatímco upíři se jen napijí krve, aby se najedli, vampýři se neštítí svou oběť zabít. To je i základní zápletka celé ságy. Dalším zajímavým bodem je vzájemná nevraživost upírů a vampýrů. Obě rasy chtějí vládnout. Teď jsou u moci upíři, ale kdo ví, na jak dlouho?

Mladý upírský pomocník Darren Shan se se svým učitelem – panem Hroozlym – vydává na strastiplnou cestu do Upíří Hory. Každého nového člena čekají Zkoušky smrti. Když jimi projde, stane se plnohodnotným upírem, a když ne, čeká ho drastická smrt spuštěním na kůly. Darren selže. Ví, co mu hrozí, ale smrt jednoho z nejschopnějších upírů rukou vampýra přímo v Hoře celou situaci zásadně změní. Hrdina má na vybranou – pomáhat vampýrům, nebo zemřít v potoce protékajícím jednou ze síní Hory. Volí dobrovolnou smrt.

Ať je cesta korytem potoka jakkoli obtížná, Darren ji přežije a vrací se zpátky, aby upíří rada a knížata varoval, že se vampýři hodlají zmocnit Kamene krve – důležitého předmětu, díky němuž by mohli vyhladit všechny upíry. Darren ví, kdo za zradu může. Ale budou mu věřit? Nebo ho rovnou bez milosti popraví?

Snad žádný boj se neobejde bez zmatků, násilí a krve. I příběhy o upírech jsou těchto věcí plné… A proto ne každý čtenář je schopný knihu dočíst do konce.

Ukázka z knihy:

Zapotácel jsem se a Paris mi rychle vemnul sliny do bříšek prstů, abych přestal krvácet. „Jak ti je?“ zeptal se pak a podíval se mi zblízka do očí.
„Slabo,“ dostal jsem ze sebe.
„Vydrž pár hodin,“ poradil mi. „Až tě nová krev pořádně nakopne, budeš se cítit jako lev!“
K uším mi dolehlo jásání. Došlo mi, že přítomní upíři řvou z plných plic. „Proč tak křičí?“ zajímalo mě.
„Chtějí tě vidět,“ usmíval se Paris. „A oficiálně tě pozdravit.“
„Nepočkalo by to?“ zeptal jsem se. „Já jsem jako moucha.“
„Můžeme tě donést,“ nadhodil Paris. „Ale není dobře nechat poddané čekat… Pane.“

(Darren Shan: Upíří kníže. Albatros 2007, s. 142.)