Jak přepravit stíhačky?

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 9. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Kdo se zajímá o vzdušné bitvy 2. světové války, ten jistě nepohrdne válečným románem Worrals na válečné stezce od Williama Earla Johnse. Ačkoli běžně dávám přednost spíše dílům odehrávajícím se v dávnější minulosti, tahle kniha mě poměrně mile překvapila.

Anglická vojanda slečna Worrals se se svojí kolegyní Lowell vydává do Francie, kde má v horách vybudovat jakési provizorní letiště na doplňování paliva stíhačkám pokračujícím na Maltu. Ať se akce ze začátku zdá jakkoli snadná, Němci brzy pojmou podezření na nelegální činnost a neohroženým dívkám jde o život. Nebo se jim povede plán dokončit a bezpečně se vrátit domů?

Přestože jde o válečný román, Johns občas zapomene na všudypřítomné nebezpečí a popisuje okolní divokou krajinu, jako by byl autorem nějakého turistického průvodce. Jindy děj připomíná příběhy z divokého Západu. To když Worrals zachraňuje svého „spolupachatele“ z vězení. Nepotkat ve dveřích policejní stanice gestapáka z Vichy, klidně by se čtenáři mohlo zdát, že svůj úspěch půjde oslavit do nejbližšího saloonu.  Místo toho však dívka krade auto a následuje divoká honička ve skalách, při které všichni zúčastnění mohou skončit v řece na dně několikametrové propasti.

Johns má talent rozpoznat, kdy už stačilo válečného násilí a je potřeba čtenáři dopřát alespoň trochu oddechu. V takovou chvíli dojde k setkání s dávnými přáteli, na dobrodružnou plavbu loďkou, nebo nechá mladé vojáky bezstarostně žertovat, jako by šlo o obyčejný cvičný let.

Přestože jde o třetí knihu o slečně Worrals a její přítelkyni Lowell, ve volném pokračování se do děje každý bez problémů vpraví. Autor je férový a neupozorňuje, že je čtenářova chyba, že si nepřečetl předchozí díly. Začíná nový příběh, ke kterému nejsou potřeba žádné předchozí znalosti života dívek.  Kdyby přece jenom něco nebylo jasné, nebo snad mohlo činit problémy při další četbě, William to včas vysvětlí.

Snad jediné potřebné znalosti jsou o 2. světové válce, hlavních nepřátelích a místech, kde se bojovalo. Ať to zní jakkoli děsivě, bohatě stačí poznatky z běžných hodin dějepisu na základní škole. Případně, spíše pro ty, kteří si knihu chtějí opravdu vychutnat, je potřeba doporučit alespoň minimální vědomosti o středověkých sektách, ze kterých Johns vychází při některých záškodnických činnostech. Někdy je možná lepší zásah partyzánů než řízená a pečlivě naplánovaná vojenská operace.

Vzhledem k tomu, že je kniha Worrals na válečné stezce určena pro mládež, mě mile překvapilo, že William udržoval napětí až do poslední věty. Ať už šlo o svrhávání min, útěk před německými vojsky nebo o možný trest od velitelů. Ačkoli se obě dívky snažily misi splnit co nejlépe, ne všechno šlo podle jejich představ…

Ukázka z knihy:

„Asi uhnul z kurzu,“ hádala Frecks.
„Ne. Tohle letadlo má dva motory,“ řekla Worrals a soustředěně poslouchala dál.
„Je to whitley?“
„S těmihle motory určitě ne,“ zavrtěla hlavou Worrals. „Znějí úplně jinak.“ (…) „Je to Hun!“ (…)
„Ohlásí to veliteli!“ ječela Vrecka propadající panice.
„Nevzrušuj se.“ Worrals sledovala zvuk a usoudila, že letadlo krouží nad přistávací plochou. „Určitě se diví, že má pod sebou letiště, o kterém nic neví. Napadne ho, že je nové.“
„Zhasni!“ zavřískla Frecks.

(William Earl Johns: Worrals na válečné stezce. Toužimský & Moravec 2001, s. 95.)