Jiný kraj, jiný mrav

• 

Recenze

Vytvořeno 6. 10. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Jack, cizinec v Japonsku v samurajské škole Dvou nebí. Šikanovaný a odstrkovaný, jen s hrstkou nejlepších přátel. Na starosti má dvě důležité knihy, které získal v předchozím dílu trilogie, a ví, že mu jde po krku nindža Dračí oko. Má proti němu vůbec nějakou šanci? Může věřit svému okolí? Nezradí ho někdo ze spolužáků? A neohrozí je svým činem?

Cizinec – samuraj je dokonalý vzor všech válečnických dovedností. Jako jeden z mála ve třídě už má opravdové meče a myslí si, že je všemocný. Teď si na něj nikdo netroufne… Nebo snad ano? Copak šikana může pokračovat do nekonečna?
Jack se snaží všem problémům postavit. Do školy se ale plíží skupina tmavě oděných postav, které ohrožují jeho život. Nikdo jiný je neviděl. Zdálo se mu to? Stejná situace se několikrát opakuje. Nedá mu to a vydává se po stopách skupiny…
Navíc ty děsivé sny o štírech; a vždycky s nimi má něco společného ten prokletý nindža! Jack si umíní, že jestli se mu budou zdát ještě jednou, zajde za sensejem Jamadou a požádá ho o radu. Už to není legrace, když se mu navíc začne zdát i o mrtvé Akiko…

Oproti prvnímu dílu je Cesta meče mnohem děsivější. Chris Bradford se neštítí popisů mučení, ani krvavých soubojů mezi jednotlivými samuraji. A tohle všechno Jacka jednou čeká. Těžký život vojáka ve službách pána jedné z japonských provincií.

Možná by se mohlo zdát, že jde o knihu popisující různá použití bojových umění, ale Bradford vytvořil úžasné dílo popisující japonskou mentalitu. Právě mladým Angličanem Jackem celý příběh oživil a přiblížil evropskému čtenáři. Právě jeho postavou přiblížil mnohdy podivné zvyky a tradiční náboženství. Nenásilnou formou zakomponoval asijská moudra, která pronáší učitel senu Jamada.

Aby děj neusnul, do školy přibyla nová postava– slepý sensej  – na výuku s bojovou holí. Mnozí ho podceňují, ale brzy se prokáže jako schopný ochránce. Dává Jackovi rady, které mu pomohou při plnění mnohdy až životu nebezpečných úkolů hluboko na území nindžů.

Morbidní a depresivní atmosféra proniká čtenáři až do morku kostí a jen Jackova myšlenka na radu od Jamady – neexistuje neúspěch kromě jediného, nezkusit to znovu – mu přikove oči zpět k textu. Stačí jediný pohyb záclony vinou vánku a hned člověka napadá, jestli se do pokoje neplíží nindža, který ho bude chtít využít. A když se přidají temné postavy útočící v uzoučkém průchodu…

Ačkoli děj už není tak čtivý jako v Cestě válečníka a v textu se dá najít více pravopisných chyb, z jinak těžko uskutečnitelného příběhu se dají vytáhnout moudra a rady pro život v dnešním evropském společenství. A člověk ani nemusí být samuraj.

Ukázka z knihy:

Štír už dolezl na krk a zamířil do lákavého přítmí jejích dlouhých černých vlasů. Žákyně odvrátila hlavu, aby se od lezoucího tvora odtáhla.  Dech měla mělký a zrychlený v záchvatu panické hrůzy. Ale nindža si nebezpečí nevšímal. (…)
Otočil se a uviděl, jak žákyně zvedá ruku, aby smetla štíra uhnízděného v záhybu na krku. Jemně zavrtěl hlavou. (…)
Ukázal do kádinky s vodou a malinkatou modře lemovanou chobotnici, ne větší než pěst batolete. „Jed tohoto nádherného zvířátka je tak silný, že člověka usmrtí během několika minut. Doporučuji do nápojů, jako je saké a senča, protože je bez chuti.“
Žákyně už na sobě štíra nesnesla. Ohnala se po něm, vytrhla si ho z vlasů a vzápětí vykřikla. Štír jí zaťal svůj osten hluboko do dlaně. Kůže kolem rány začala okamžitě natékat.
„Pomozte mi…“ zasténala a rukou jí projela spalující bolest.
Nindža bez náznaku soucitu hleděl na svíjející se žákyni. „Přežiješ,“ odvětil.
(Chris Bradford: Cesta meče. Praha: Jota 2009, s. 8.)

Knihu Cesta meče vydalo nakladatelství Jota