Postrach všech fotbalových klubů

• 

Recenze

Vytvořeno 29. 10. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Skoro každý kluk poté, co přestane toužit stát se hasičem, si přeje být slavným fotbalistou. Jen málokterý rodič je schopný a ochotný založit fotbalový klub, který se skládá pouze z jeho potomků a dělat jim zároveň trenéra i manažera.

S touto myšlenkou přišel už v roce 1922 Eduard Bass v humoristické povídce Klapzubova jedenáctka. Mně se do ruky dostalo asi nejnovější vydání z roku 1986 z Olympia Praha. Vzhledem k době, kdy povídka vznikla, se čte poněkud obtížně. Dá se sice napasovat na dnešní dobu, ale kvůli zastaralému jazyku si vyžaduje neustálou stoprocentní pozornost. A přitom je stále v seznamu doporučené literatury pro žáky kolem 6. třídy ZŠ.

Ačkoli není nijak dlouhá (150 stran), způsobem vyprávění hned na několika prvních stranách děti odradí. Odstavec, ve kterém Bass vyjmenovává, co všechno musí členové klubu S. K. Klapzubovy jedenáctky umět, přestane bavit i ty nejotrlejší povahy. Já sama ji dočetla až na druhý pokus, ve 12 letech to na mě bylo přece jenom trochu moc.

V první chvíli se dílo nejeví jako humoristická povídka, ale spíš jako popis jednoho dne ve vesnickém fotbalovém družstvu s nesplnitelným snem stát se mistry Evropy. A daří se. Bass dokazuje, že silná vůle a dobré vedení dělá zázraky. Tak se „Klapzubáci“ stanou postrachem snad všech fotbalových klubů. Až na jeden, který se jen tak nesmíří s porážkou nějakými vesničany. Ale jak to udělat, aby měli vítězství v kapse dřív, než zápas začne? Stačí trocha toho hrubého násilí…

V mnoha případech se dá říct, že vyprávění Eduarda Basse přesně odpovídá dnešní době. To hlavně ve chvílích, kdy se začíná navážet do novinářů lačnících po nějaké senzaci a okamžicích, kdy sláva Klapzubovy jedenáctky rychle stoupá.

S tvrzením, že jde o humoristickou povídku, mohu souhlasit až teprve od nějaké poloviny knihy. Sourozenci jsou známí po celém světě a zažívají různé, mnohdy až nepochopitelné a nereálné příhody. Kdo by s sebou na mistrovství vláčel kufr s gumovými nafukovacími obleky, které se v případě nouze dají použít jako záchranná vesta? Jiné zážitky jako by z oka vypadly vtipu, jak Rus, Němec a Čech zůstanou na ostrově lidojedů, náčelník jim dá dvě skleněné koule a za týden mu mají ukázat něco, co ještě neviděl, jinak budou snědeni.

Bass se snažil příběh psát tak, aby ve čtenáři vzbudil dojem, že S. K. Klapzubovu jedenáctku vůbec nezná a všechno se o nich dozvídá jenom z novin. Ne vždycky se mu to daří. Někdy se autor jeví jako vševědoucí. Copak si běžný fotbalový fanoušek před zápasem všimne, že na střechu stadionu leze nějaký chlap, sedá si tam na židli a kamsi telefonuje?

Text mi přijde, vzhledem k tomu, že je určen pro děti, dost nepřehledný. Na scéně se z ničeho nic objeví dva muži, kteří si sází neznámo na co, ale do příběhu pak už nijak nezasahují. Podobně na tom jsou i části jakoby vystřižené ze zahraničních novin nebo fotbalová pohádka o chudém Honzovi Klapzubovi, vyprávěná kdesi v Americe. K čemu tam je?

Nakonec, on to asi nejspíš vysvětlí ten dodatek k názvu: ,,Povídka pro kluky malé i velké.“ A důvod, proč mi některé části nebyly jasné, je také jednoduchý – vždyť jsem jenom holka!

Ukázka z knihy:

„Velký Birimarataoa,“ pravil uctivě se ukláněje, „znát dobře bílé muže. Po ostrově jít pověst o bratrech, kteří dělat kopat. Velký Birimarataoa milovat kopanou. Dělat dobře kopat, dělat dobře bojovat. Velký Birimarataoa mít hřiště. Velký Birimarataoa mít mužstvo. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat, bílí bratří dělat kopat. Když bílí bratří dělat prohrát, mužstvo Birimarataoovo je dělat sežrat. Když bílí bratří dělat vyhrát, velký Birimarataoa je dělat nechat žít. Birimarataoa být velký.“
(Bass, E. Klapzubova jedenáctka. Olympia 1986, s. 135.)