Dosud nevydaná Lindgrenová

• 

Recenze

Vytvořeno 1. 8. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Od této švédské autorky je notoricky známá Pipi Dlouhá punčocha nebo Děti z Bullerbynu. Na její konto se dá připsat ještě méně známá Ronja, dcera loupežníka a letos v Albatrosu poprvé v českém překladu vyšla Jižní louka – soubor pohádek z časů dávno minulých.

Všechny čtyři pohádky mají základní motiv, který je spojuje – odehrávají se v dobách dávno minulých, kdy na světě byla chudoba, a jejich hrdiny jsou děti, jež stihla krutá rána osudu. Kdo by chtěl dobrovolně sloužit u přísného sedláka? Nebo byl nadšený, že po smrti rodičů má vyrůstat v chudobinci? Anebo strávit část života v podzemní říši tajemných šedých bytostí? A to nemluvím o umírajícím chlapci z poslední pohádky!

Na všech příbězích z knihy Jižní louka je poznat severský původ. Hrdinům pomáhají nadpřirozené bytosti a pohádky jsou oproti těm českým temné a strašidelné. Osoby, které spojuje stejný osud, stojí obdivuhodným způsobem při sobě, a tak se může stát, že malá holčička pomůže dospělému zoufalému muži, jako to bylo v pohádce Hraje má lípa, zpívá můj slavík? o Malin z chudobince.

Astrid Lindgrenová nikde neuvádí věk dětí, o kterých píše. Nakonec to ani není v pohádce nutné. Stačí, že jsou hodné, milé a ochotné pomáhat těm, kteří to potřebují přesně tak, jak to v pohádkách má být. Na druhou stranu mají běžné lidské vlastnosti, jež se k hrdinům pohádky příliš nehodí. Copak nebylo sobecké, když za sebou Anna a Matyáš zavřeli branku na Jižní louku, přestože věděli, že už nikdy nepůjde otevřít? Co kdyby ještě jiné děti chtěly chodit za kamarády zcela jinými, než jaké běžně potkají?

Abych jenom nekritizovala, autorka píše i o rytířské cti nebo o tom, že když si člověk něco hodně přeje, skoro určitě se mu to splní. A znáte hezčí pocit, než když někomu pomůžete, přestože vás to něco „málo“ stojí? Ne? Tak Malin vám vysvětlí, o co jde.

Je snad nad slunce jasnější, že jde o knihu pro děti, takže si samozřejmě zasluhuje ilustrace. O ty se postarala Martina Richterová a rozhodně si nepředstavujte obrázky zářící všemi barvami, to by v téhle knížce bylo jako pěst na oko. Ilustrace jsou zcela nečekaně vyvedeny skoro černobíle. Zní to podivně, ale skvěle doplňují všechny příběhy.

Přestože Jižní louka byla v České republice vydána poprvé, je to mezi díly Astrid Lindgrenové vítaný kousek. Aspoň mně to tak připadá. Jiná její díla mi nepřijdou tak čtivá a spíš bych prohlásila, že jsou poněkud zdlouhavá. Možná je to tím, že všude se mluví o Pipi a Dětech z Bulerbinu, ale člověk se nikdy nedozvěděl nic nového – byly to zkrátka notoricky známé příběhy. Jižní louka je jiná. Obsahuje čtyři celkem krátké pohádky, ve kterých se sice několik vět objevuje jako jakési motto, ale přesto čtenáře nenásilně nutí, aby se zamyslel nad chováním a jednáním hrdinů.

Nakladatel doporučuje knihu pro čtenáře od osmi let, já bych hranici posunula ještě trochu nahoru. Přeci jenom severské příběhy jsou úplně jiné než české a samozřejmě i mnohem strašidelnější.

Ukázka z knihy:

Anna rozpřáhla ruce k ptáčkovi a rozplakala se.
„Je červený,“ volala, „je červený!“
Matyáš se také rozplakal:
„On vůbec neví, že jsou na světě šedé myšky.“
V tom ptáček rozpřáhl červená křidélka a vzlétl. Anna popadla Matyáše za ruku a řekla:
„Jestli se mi ten ptáček ztratí, lehnu si tady do sněhu a umřu.“
A Matyáš ji vzal za ruku a za ptáčkem se rozběhli. (…)
V tom jim zmizel.
„Jestli toho ptáčka nenajdeme, lehnu si tady do sněhu a umřu,“ řekla Anna.
(Lindgrenová, A.: Jižní louka. Praha: Albatros 2012, s. 15.)

Knihu Jižní louka vydalo nakladatelství Albatros