Dům, ve kterém straší

• 

Recenze

Vytvořeno 6. 11. 2012 1:00

Autor: Lenka Martinková

 

Sotva začal školní rok, na pultech knihkupectví se objevují knihy, které vracejí především dětské čtenáře ještě na okamžik do času prázdnin. Jednou z nich je i dílo Thomase Breziny, novinka z edice Čtyři kamarádi v akci, s názvem Dům pekelného salamandra.

Kdo by nechtěl prázdniny strávit u moře a zvlášť je-li ubytování ve velkém domě skoro na pláži neuvěřitelně levné? Možná až podezřele levné. A co teprve když se obyvatelé ostrova bojí k domu byť jenom přiblížit? To už je jasné, že se děje něco nekalého a další případ pro čtveřici kamarádů je na obzoru.

O domě na konci ostrova se vyprávějí tajemné historky. Dokonce kamarádi zahlédnou pirátskou loď a nakonec se setkají s duchem kapitána pirátů. Ale rodiče, jak to tak bývá, nechtějí svým potomkům uvěřit a všechno připisují jen a pouze jejich bujné fantazii.

Strašení v domě „pekelného salamandra“ je čím dál děsivější. Zatímco zpočátku se „jen“ pohybovaly obrazy na stěnách a na moři bylo vidět starou pirátskou loď, později se v bazénu na zahradě vynořují nebezpečné barakudy a hrdinové mají halucinace. Zároveň se objevuje už dávno mrtvý pirát a děti odhalí zkazky o zpěvákovi, který ještě donedávna v tomhle domě bydlel, ale zbláznil se a teď nepřijímá (nesmí přijímat) návštěvy. Jenomže poté, co děti vyslechnou telefonát jeho ošetřovatelky, mají najednou značné pochybnosti…

Zatímco obvykle hrdinové Patti, Dominik, Erik a Tina podnikají svoje dobrodružství bez rodičů, tentokrát je nezbytné, aby se do akce zapojili rodiče jednoho z nich. Jak jinak by se čtveřice dostala do zahraničí? Dokonce by se dalo říct, že rodiče, odhodlaní užít si dovolenou bez výmyslů dětské představivosti, jsou příjemným zpestřením. Balancují mezi úvahami o zločincích, skutečným strašením v domě, ale zároveň se snaží děti mírnit a strašení přikládají buď fantazii, nebo úpalu. Nakonec není se čemu divit, když žádný z úkazů popisovaných dětmi neviděli na vlastní oči.

Neustálé koupání se v moři a polehávání na pláži nikoho dlouho bavit nemůže, takže se děti vetřou na prohlídku ultramoderního domu architekta bydlícího na nepříliš vzdáleném ostrově, kam se dá dostat jedině soukromou lanovkou. Cestou ovšem dojde k nehodě, jež mohla být smrtelná. Jenomže kdo by chtěl ze světa sprovodit čtveřici dětí?

Stejně jako většina knih Thomase Breziny i Dům pekelného salamandra je ilustrovaný. Sice jenom černobíle, ale tím Jan Birck asi nejlépe vystihl celý příběh. Ilustrace neruší, a přesto knihu hravě doplní.

Těžko říct, která scéna je nejděsivější. Kdyby šlo jenom o strašidelný příběh, do čtení by se klidně mohly dát děti z prvního stupně základní školy, jenomže tady jde i o těžce nemocného člověka, a tam už věk čtenáře tak jednoznačný není.

Ukázka z knihy:

„V mém pokoji… strašilo! Věci se hýbaly samy od sebe!“ zasípal Erik.
Pan Schneider mu chtěl vysvětlit, že něco takového není možné, ale Tina přispěchala svému kamarádovi na pomoc. „U mě to bylo úplně stejné. Najednou bouchly dveře a skříň začala vrzat.“
„A začala být ledová zima!“ dodal Erik.
(…)
„Je mi úplně jasné, proč je tu tak chladno!“ prohlásil pan Schneider s úsměvem a ukázal na malou krabici pod oknem.
(Brezina, T.: Dům pekelného salamandra. Praha: Albatros, 2012, s. 15 – 16.)

Knihu Dům pekelného salamandra vydalo nakladatelství Albatros