
Veronika Válková ani její edice Dobrodružné výpravy do minulosti nejsou ve světě literatury žádnými nováčky. Naopak – krátce po sobě teď ve Fragmentu vycházejí dvě volná pokračování Bářiných výprav do minulosti. První z nich je kniha pyšnící se titulem Husité – Ve znamení kalicha.
Podobně jako předchozí díly, na které Husité volně navazují, začíná příběh krátkou zprávou o tom, jak se Bára s rodiči přestěhovala do domku na kraji Prahy. Tímhle způsobem se také seznámila se skutečnou dámou, kočkou Barčou. Vlastně to není žádná obyčejná kočka, jakých se po ulicích potulují desítky, hrdince totiž pomáhá (nebo spíš asistuje), když na půdě používá starý kouzelný atlas, jež ji pokaždé přenese do minulosti.
Snad jedinou chybičkou takového cestování je, že člověk nikdy neví, ve které době skončí. Bára se proto hned na začátku rozhodne udělat pokus a opakovaně se na krátkou dobu přenáší do historie. Z období druhé světové války se tak dostane do pravěku a pak na britskou loď plující do Ameriky. Dokonce se dá říct, že v tom, kde se příště ocitne, není vůbec žádný systém. Bára se tedy rozhodne vést „cestovní deník“ a věří tomu, že časem nějakou spojitost objeví. Tomu autorka věnovala možná až příliš času, později si ovšem polepší, když Báru neváhá na poměrně dlouhou dobu poslat do éry husitských bouří a její dobrodružství začne v bitvě na Vítkově.
Přestože se kniha tváří jako dobrodružný příběh, už jenom samotný název edice nenechá nikoho na pochybách, o co ve skutečnosti půjde. Proto není žádný div, když na stránkách knihy vystupují důležité historické postavy, ale i několik takových, které sice existovat mohly, ale byly příliš bezvýznamné na to, aby se o nich dobové prameny zmínily. Bylo by zbytečné jmenovat všechny, a proto představím pouze ty, jež do Bářina příběhu skutečně nějak zasáhly. Kupodivu jsou to tentokrát především ty bezvýznamné. Nejdřív ze všeho hrdinka na svých výpravách do minulosti potřebuje spojence, kterým se v tomhle případě stává Hrděbor (v dalších kapitolách se mu zkráceně říká Borek). Poněkud záhadnou postavou je Barbora. Báře je povědomá, ale neví odkud a čtenáře na ní zaujmou především její žluto-zelené, dalo by se říct kočičí, oči. Snad mohu prozradit, že ke konci knihy je víc než jasné, kdo Barbora ve skutečnosti je, přestože to autorka nikde nepotvrdí.
V neposlední řadě je tady Bára. Na to, že se po prázdninách chystá do šesté třídy a má vzdělané rodiče, mi bohužel přijde trochu moc neznalá husitských zbraní. Alespoň nějakou nepatrnou představu by mít mohla… Tenhle svůj nedostatek ale odčiní logickým myšlením, které Borkovi zachrání život.
Když si odmyslím Bářin domek, příběh začíná na Vítkově. Nedlouho po vyhrané bitvě se část husitského vojska vydává na pochod do Tábora. To by nebyl až takový problém, kdyby se Bára a Borek cestou nerozhodli natrhat borůvky. Shodou okolností potkají bachyni s mláďaty a ukrývají se před nimi na stromě. Vojsko tudíž odchází bez nich. Bára si později dělá nedobrovolnou přestávku na Bechyni, kde je Borek uvězněn kvůli pytláctví. Po poněkud strastiplné cestě se Bára dostává úspěšně do Tábora, odkud se zase vrací do 21. století.
Jak už je v edici Dobrodružné výpravy do minulosti obvyklé, i díl o husitech ilustroval Petr Kopl. Jeho ilustrace jsou poněkud moderní, ale přesto se k historickému příběhu zvláštně hodí. Přitahují pozornost a možná tak zvýší dětský zájem o dějiny.
Ukázka z knihy:
„My jedeme na tábor?“ zeptala se Bára Borka, když setník Martin odešel a ona Borkovi převazovala ránu.
„Když to setník říkal, bude to tak.“ (…)
(…) „Já jsem byla na táboře loni. Na skautském. Měli jsme tam děsně úžasné vedoucí, naučila jsem se morseovku a šplhat po provaze a lisovat kytky do herbáře a - "
„Zase blábolíš,“ přetrhl jí nit Borek. „Vždyť ty ani pořádně nemluvíš česky!“
„Jak to?“ urazila se Bára.
„Půlce toho, co jsi říkala, nerozumím.“
„Tak to nejspíš neumíš česky ty,“ našpulila uraženě pusu Bára.
(Válková, V.: Husité – Ve znamení kalicha. Praha: Fragment, 2012, s. 73.)
Knihu Husité – Ve znamení kalicha vydalo nakladatelství Fragment