V šedých tónech aneb když vám kněz udělí poslední pomazání

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 2. 2014 2:00

Autor: Zuzana Tomášková

Zavzpomínejme na to, co jsme dělali, když nám bylo patnáct. Prožívali jsme první velkou lásku? Plánovali si cestu kolem světa, nebo jen prožívali stresy s přijímacími zkouškami na vysněný obor? Hlavní hrdince Lině je patnáct let a plánuje, že o prázdninách půjde na uměleckou školu. Jenže jednoho dne vpadne do domu jejích rodičů tajná policie. Její rodina se znelíbila sovětskému režimu.

 

Píše se rok 1941. Lina je děvče, které nade vše miluje kreslení. Těší se, že o prázdninách půjde na uměleckou školu, aby svůj um zdokonalila. Jenže osud tomu chce jinak. Jednoho večera k ní domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. A jejího tátu odvezou neznámo kam.

Lina se musí naučit bojovat o život, spolknout ponižování a nenechat se zlomit. Daří se jí to díky rodině a lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje hrůzné činy, kterých je svědkem. Chce svými kresbami zachytit paměť národa a promluvit proti zvěrstvům totalitního režimu. Chce promluvit za všechny nevinné, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo k pomalejší v pracovních táborech.

Autorka Ruta Sepetysová v knize předkládá českým čtenářům ne tak známý střep dějin - likvidaci inteligence pobaltských zemí za Stalina. Spisovatelka mluví o krutosti, lásce i nenávisti, naději i beznaději a to prostřednictvím svědectví mladé dívky. Dodává to dílu jiný rozměr obzvlášť proto, že autorka dokázala zachytit všechna zvěrstva tohoto režimu s neurčitou směsí čistoty a syrovosti.

Lina je nadaná malířka a na svůj věk velmi vyspělá dívka, přesto si v sobě uchovává jakousi vzpurnost a nevinnost mládí. Chce ukázat světu, jakou křivdu a bezpráví museli lidé v jejím okolí snášet. V knize se pak často střídají pasáže, kdy dívka vzpomíná na svůj někdejší život a kdy musí sledovat příkoří ze strany ruských vojáků. A to dohromady působí jako prazvláštní zrcadlo paralelního života, který mohla i nadále žít a nežije. A ten kontrast je zničující.

Přesto se Lina snaží přežít. Spolu s maminkou se stará se o bratříčka Jonase. Postava maminky je skoro vybájená. Linina matka je plná čisté síly, která jejím dětem i ostatním dává šanci přežít. Jenže i taková síla se může jednoho dne vyčerpat. A jelikož je kniha psaná spíše pro mladé dívky, je tu i nenápadný náznak milostného příběhu. Sedmnáctiletý Andrius byl do tábora zavlečen spolu s matkou, která ho přiměla předstírat, že je mentálně zaostalý. Ale není tak těžké poznat, že je duševně zcela zdravý, a jeho matka za to platí krutou daň. Jenže život v pracovním táboru je nelítostný pro každého, a tak je nutné některé věci brát čistě jako fakta. A jedině myšlenka na dobrou budoucnost může udržet nedobrovolné obyvatele tábora při životě. A ani ta někdy nestačí.

V šedých tónech považuji za ojedinělý svým tématem. Většinou je literatura pro dívky zaměřená na lásku, ale nepodává syrovou realitu dnešních či minulých dnů. Proto má tato kniha pro mě velké kouzlo. Navíc je psaná velmi dobrým svěžím jazykem a děj přirozeně ubíhá. Jediné co bych knize vytkla je zvláštní před konec, dá-li se to tak nazvat. Děj skončil, aniž by nějak vyvrcholil. Když mi zbývalo jen pár stran, lekla jsem se, že tato kniha naváže na poněkud otravnou tradici trilogií, ale ne, příběh doopravdy skončil. Ovšem trochu prazvláštně. Působil na mě trochu nedotaženě, ale možná se jen netrefil do mého vkusu. Každopádně tento příběh by bylo škoda ponechat uzavřený v knize na regálu knihkupectví. V šedých tónech rozhodně stojí za přečtení.

Ukázka z knihy:
Odpusťte? To že řekla? Tihle vtrhnou uprostřed noci k nám domů, praští s ní o zrcadlo – a ona je žádá, aby ji odpustili? Pak matka sáhal po dlouhém šedém kabátě a já najednou pochopila. Opatrně si se sovětskými důstojníky hrála, jako by si nebyla jistá, jaká karta jí přijde. V duchu jsem ji viděla, jak zašívá pod podšívku kabátu šperky, papíry, stříbro a další cennosti.
„Musím si odskočit,“ oznámila jsem ve snaze odvést pozornost od matky a kabátu.
„Máš na to půl minuty.“
Zavřela jsem za sebou dveře a zahlédla svůj obličej v zrcadle. Netušila jsem, jak rychle se má tvář změní, jak sejde. Kdybych to tušila, hleděla bych na svůj odraz a snažila se si ho zapamatovat. Bylo to na deset let naposledy, co jsem se podívala do opravdového zrcadla. [1]

[1] SEPETYS, Ruta. V šedých tónech. 1. vyd. Praha: CooBoo, 2013. 287s. ISBN 978-80-7447-167-4. Str. 15