Místo, kde pohádka potkává realitu

• 

Recenze

Vytvořeno 14. 9. 2014 3:00

Autor: Marie Svobodová

„Pohádky jsou více než pravdivé – ne proto, že nám říkají, že existují draci, ale protože nám říkají, že je můžeme porazit.“ - Neil Gaiman

 

Nebylo by úžasné stát se kouzelníkem? Mohli bychom létat, nebo třeba měnit lidi v žáby, nic by nám nescházelo. Taková představa však patří do nějakého jiného světa, ne do tohoto. Jasper Fforde nám v knize Poslední drakobijce předkládá představu jakési reality, kde jsou kouzla součástí každodenního života a málokdo je považuje za něco skvělého. Kouzelníků je málo a jejich čarovná moc slábne.

Teď se ještě navíc rozkřiklo, že v neděli odpoledne má zemřít poslední drak. Jeho území, na které nemůže nikdo vkročit, bude najednou neobydlené, a tak se lidé – bohužel – spíše než o draka zajímají o to, jak nejrychleji zabrat jeho území a vydělat tak na jeho smrti spoustu peněz.

A to ještě není všechno. Drak musí zemřít rukou drakobijce! A právě tady vstupuje do příběhu Jennifer Strangeová, patnáctiletá dívka, kterou bych mohla popsat mnoha slovy – odvážná, zodpovědná, přátelská…, ale v žádném případě obyčejná.

To ona se stane posledním drakobijcem, a tím se stane i středem událostí, které si donedávna ani nedovedla představit. Rychle si musí zvolit svůj postoj a rozhodnout se, komu může důvěřovat. Potom přichází nedělní odpoledne a Jennifer zjišťuje, že nic není takové, jak se zdálo. Musí padnout konečné rozhodnutí – zabije draka, nebo ho nechá žít?

Osobně si myslím, že pohádky jsou pro dospělé stejně důležité jako pro děti. Ukrývá se v nich jiný svět, kde je všechno možné, jsou tak trochu černobílé a jejich jedinou povinností je nechat dobro vyhrát, protože právě to z nich dělá něco výjimečného. Díky pohádkám snad všichni hluboko v duši více či méně věříme, že i na nás někde čeká šťastný konec, že jednoho dne konečně porazíme všechny draky, které nám život nastrčil do cesty, a budeme žít šťastně až do smrti.

Tento příběh se odehrává někde v půli cesty mezi naivní zemí pohádek a tou naší, kde vše, co máme, je často jen tvrdá realita. A právě v takovém světě vítězí lidé jako Jennifer Strangeová - někdo statečný, kdo dokáže prohlédnout přetvářku a je odhodlaný udělat správnou věc, i když je to často ta nejtěžší. Nevítězí tam jen dobro nad zlem, ale také moudrost nad povrchností a čestnost nad chamtivostí.

Kniha mě zaujala už obalem, čekala jsem něco oddechového, co by mi mohlo trochu zlepšit náladu… a nebyla jsem ani trochu zklamaná. Kromě zajímavého a napínavého příběhu jsem musela obdivovat hlavně spoustu fantazie a tvořivosti, které do něj autor vložil. Všechno vypráví s takovou lehkostí a hravostí, že jsem nejednou zatoužila, abych uměla psát, tak jako on. Proto musím také pochválit výborný překlad, bez kterého by kniha možná vůbec nevyzněla tak, jak má.

Přesto ji nedoporučuji každému. Chcete-li něco spletitého a komplikovaného, pořiďte si detektivku. Pokud se chystáte brečet a jíst zmrzlinu, čtěte třeba Johna Greena. Čekáte-li hodně akce a napětí, asi byste byli zklamaní. Já vám předkládám krásný, i když jednoduchý příběh, který dokáže zaujmout i pohladit, a takových není nikdy dost.

Fforde, Jasper. Poslední drakobijce. Vyd. 1. Překlad Martin Pokorný. Praha: Albatros, 2014, 235 s. ISBN 978-80-00-03427-0.