Recenze: Marcela Kohoutová – Egyptské pohádky a bajky

• 

Vytvořeno 11. 4. 2017 2:00

Autor: Lenka Krausová

České pohádky nás provázejí od samého dětství a známe je téměř nazpaměť. Mnohé z nich se vyprávějí i za našimi hranicemi, byť třeba mírně pozměněné. Co ale svým dětem vyprávějí například Egypťané? Možnost seznámit se s příběhy z Egypta dávají Egyptské pohádky a bajky autorky Marcely Kohoutové.

 

Tenká kniha obsahuje celkem 10 příběhů, přičemž počet bajek je o něco menší než pohádek. Jedno vyprávění bych nezařadila ani do jedné skupiny (O naději). Je nutné se zcela oprostit od klasiky, ve které všechno dobře dopadne a dobro zvítězí nad zlem. V Egyptě to mají prostě jinak. Čtenáře o tom přesvědčí už první bajka, Bázlivá slepice. Po přečtení posledního řádku si uvědomíte, že vzít si ponaučení lze i – na naše poměry – z drsnějšího konce. V těchto případech je čtení vhodnější pro děti starší deseti let. Ty mladší by nemusely mít klidné spaní a mohly by si odnést špatný úsudek. Příkladem za všechny je Slavice a slon – bajka, která je oslavou pomsty. Jestliže bajky přinášejí obecně platná ponaučení, pak ta o slavici se míjí účinkem.

Styl vyprávění je přesně takový, jaký se u pohádek předpokládá – kdysi dávno, před dávnými časy apod. Četba je velmi příjemná a dává prostor pro hraní si s intonací hlasu. Žádné z vyprávění není dlouhé, pro předčítání ideální. Vše doplňují krásné ilustrace Jany Hakenové.

Pohádky a bajky nejsou autorčiným výmyslem. Ihned v úvodu knihy děkuje svému egyptskému exmanželovi za pomoc, z čehož lze usuzovat, že náměty jsou právě od něj. A samozřejmě nejen to – Marcela Kohoutová v Egyptě několik let žila.

Celkové hodnocení je určitě pozitivní. Svým způsobem jsou příběhy odrazem zahraniční kultury a jejich přečtení dá každému prostor pro zamyšlení, proč je tomu takto a zda existuje podobnost s našimi pohádkami. Je pak na zvážení každého, zda děti seznámí s celým obsahem a následně jim vysvětlí význam, aby si odnesly správné ponaučení, či něco vynechá.

Ukázka:
Kdysi dávno žil jeden lovec jménem Mustafa a ten měl oddaného psa, se kterým chodíval na lov. Mustafova manželka před časem přivedla na svět krásného chlapečka, ale hned po porodu zemřela, a tak Mustafa našel pro své dítě pečovatelku.
Jednoho dne pečovatelka onemocněla a nemohla tak přijít, aby se postarala o malého Adela – tak se Mustafův hošík jmenoval. Lovec byl bezradný. Seděl u postýlky s dítětem a přemýšlel, jak půjde dnes na lov, když Adel nemůže zůstat sám. Když konečně hošík usnul, napadlo ho Mustafu, že by mohl jít na lov, kdyby nechal s chlapcem doma svého oddaného psa. (Str. 17-18)