Recenze: Věra Fina – Moje knížka

• 

Vytvořeno 13. 5. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Skřítek Povídáček ze země Srdce vlastní zvláštní klíč právě k srdci – obyčejné slovo. A tímto klíčem touží otevírat dětská srdce. Knížka pro děti z dílny autorky Věry Finy Moje knížka nabízí téma v dnešní době více než aktuální, umění komunikace. Živá komunikace se mezi mnoha dětmi (i dospělými) vytrácí a nahrazuje ji komunikace na sociálních sítích. Proto přichází milý skřítek, aby probudil duši dítěte k nejpřirozenějšímu dětskému projevu, tedy povídání.

 

O hlavním hrdinovi se sama autorka vyjádřila takto: V mé představě byl Povídáček pozitivní človíček  s velkými dlaněmi, aby objímal, velkýma ušima, aby naslouchal, dlouhým nosem, aby cítil a velkýma nohama, aby kráčel cestou necestou. A takový i spatřil světlo světa… Příběh tedy oživuje základní hodnoty, které by měly mezi lidmi fungovat a které lze shrnout jedním slovem – láska. A pokud tyto hodnoty fungují, není nic, čeho by člověk nemohl dosáhnout a radovat se z toho, co mu život přináší.

 

Děj pohádkového příběhu začíná ve chvíli, kdy se Povídáček jednoho dne probudí na půdě a v koši vypraného prádla se dostane do domu. Hledá „kluka v kostkované košili“, který jej kdysi dostal jako vánoční dárek. Netuší, že kluk už vyrostl a stal se z něj táta. Chvíli je zmatený a zklamaný, ale brzy se seznámí s jeho dcerou Miou. A tak jako kdysi byl parťákem onoho kluka, stal se nejlepším přítelem Mii.

 

Stejně jako se vytrácí ze světa komunikace mezi lidmi, ztratí se i Povídáček a zbytek příběhu směřuje k jeho návratu ke kamarádce Mie. Popisuje nesnáze, které prožíval, ale také vykresluje krásy přírody, barvitě líčí smyslové vjemy a seznamuje s novým kamarádem Nosáčkem, jehož srdce také potřebovalo uzdravit. Na druhé straně přibližuje smutek holčičky, která ztratila oblíbenou hračku. Tato ztráta však vede k prohloubení komunikace s tatínkem a k otevření jeho srdce, které kdysi, když sám dospíval, bezprostřednímu dětskému světu zavřel. Zde je nejdůležitější poselství knížky, rozvíjet vztahy dítě-rodič, povídat si a navzájem si porozumět.

 

Zvláštní název Moje knížka autorka zvolila proto, aby čtenář ke knížce navázal osobní vztah, aby mohl říci – toto je moje knížka – a až vyroste, předat ji svému dítěti nebo vnoučeti, popř. kamarádovi.

 

Velmi cennou a nedílnou součástí příběhu jsou fotografie autorky. Povídáček je na nich zachycen jako živá bytost. Černobílé fotografie znázorňují vzpomínky, barevné „ilustrují“ samotný příběh. Spojovacím motivem téměř všech obrázků je amulet srdce, který skřítek nosí zavěšený na krku. Srdce, které je ústředním motivem celého příběhu. Pomyslná země Srdce neoplývá technickými vymoženostmi, postavy tam nemají kouzelné schopnosti, kterými si mohou přičarovat bohatství nebo zničit nepřítele. V zemi Srdce platí jednoduchý  zákon: Povídej, já jsem tady a naslouchám ti. Máš radost? Sděl ji. Máš trápení? Poděl se. Jsem tu pro tebe, protože tě mám rád. Otevři své srdce a otevřeš tak cestu k zázraku.

 

Doporučuji všem rodičům, aby pohádkový příběh Moje knížka našel cestu ke každému malému čtenáři, jenž v Povídáčkovi pozná svého kamaráda. Kniha podporuje hodnoty, které jsou potřebné ke zdravému vývoji dítěte a posilují jeho sebevědomí. Přináší pohlazení na duši i pro dospělého čtenáře a umožní mu návrat do dětství.

 

 

 

Ukázka:

„Vím o tom možná víc, než si myslíš. Lidé, co umí plakat, jsou silní lidé. Jen tady na Zemi si myslíte, že slzy promlouvají o slabošství. Tady na Zemi je všechno jinak. Tak nějak naruby...“ Nosáček se zamyslel. Vždycky, když Povídáčkovo srdce na jeho krku bliklo, na chvilinku... na malou vteřinku se rozsvítilo, Nosáček, jako by přestal být mrzoutem. (Str. 117)