Recenze: Annabel Pitcher – Mlčeti zlatá rybka

• 

Vytvořeno 8. 11. 2019 1:00

Autor: Markéta Forejtová

Annabel Pitcher patří mezi světově proslulé autorky knih pro děti a mládež. V českém jazyce debutovala titulem Kečupová mračna, následně nakladatelství Slovart vydalo také Moje sestra žije na krbové římse a nedávno jsme se dočkali i knihy Mlčeti zlatá rybka. Ve všech příbězích se autorka věnuje především rozvráceným či nějakým způsobem nefunkčním rodinám, a to právě z pohledu dětí. Tentokrát se seznamujeme s Tess, která z nějakého důvodu přestane mluvit…

 

Tess je na první pohled docela normální holka. Ve škole si z ní trochu utahují, protože nepatří zrovna mezi nejhubenější, ale má fajn kamarádku a rodiče, kteří se o ni dobře starají. Jenže pak to zjistí. Její táta ve skutečnosti není její táta. Tess má chuť vykřičet všechny svoje pocity do světa a chtěla by všem kolem sebe říct úplně všechno… Jenže je toho na ni příliš, a tak se radši rozhodne nemluvit vůbec. Se svým okolím zkrátka nekomunikuje a přivádí ji to do nových situací. Bude ještě Tess vůbec někdy schopna promluvit? A chce to vůbec dokázat?

Oči mi natékají jako mraky plné deště. (PITCHER, Annabel, 2019. Mlčeti zlatá rybka. Přel. B. Hajná. Praha: Slovart, s. 11. ISBN 978-80-7529-702-0.)

 

Annabel Pitcher dokáže neuvěřitelně citlivě pracovat s dětským úhlem pohledu. Stejně jako její předchozí knihy se i Mlčeti zlatá rybka vyznačuje osobitou vypravěčkou. Autorka kombinuje dětský způsob myšlení s propracovaným jazykem a všechno splétá ve věrohodnou zápletku, takže děj i postavy působí až neuvěřitelně reálně. Tess si tak například často uvědomuje, že někomu neférově straní, ale přesto se toho dál drží, protože si zkrátka potřebuje najít svůj vzor a je si toho velmi dobře vědoma.

 

O fenoménu mlčení již vyšlo mnoho knih, včetně těch dětských. Přesto má paradoxně i Mlčeti zlatá rybka co říct. Annabel Pitcher ukazuje, že ticho lze vnímat jako určitou sílu. Touto mocí může vládnout každý, stačí jen dostatečná sebekontrola a důslednost. Tess po celou dobu nepromluví naprosto vědomě – nemá žádný myšlenkový blok. Vidí v mlčení svoji výhodu, a tak ji používá, aby dodala na váze všemu, co se jednoho dne rozhodne říct.

 

„Ty jsi Pluto. Nejlíp je ti mimo centrum dění.“ Při úsměvu jí vystupují vrásky. „Na tom není nic špatného.“ (Tamtéž, s. 12.)

 

Autorka v příběhu schovala nejedno důležité poslání, které každý pozorný čtenář jistě objeví. A vzhledem k mistrnému způsobu, jakým Annabel Pitcher dokáže své názory tlumočit, si ho jistě vezme i k srdci. Slova, věty a odstavce této knihy zasáhnou i sebetvrdší srdce – takovému poslání chce totiž věřit každý.

 

Jak bylo zmíněno výše, ve svých titulech se autorka často věnuje rozbitým či nefunkčním rodinám z britského prostředí. Ukazuje tak, že i v době, kdy čteme samé extrémní příběhy a motivační literaturu, potřebujeme slyšet také příběhy o životech „normálních“ lidí. Potřebujeme se vcítit do jejich myšlenek a pochopit jejich pocity a zažít části jejich životů, abychom dokázali vnímat extrém jako něco neobvyklého. A právě v tom spočívá důležitost tvorby Annabel Pitcher.

 

Na knize Mlčeti zlatá rybka by se pravděpodobně dalo najít pár chyb. Jedná se ovšem o důležitou knihu, která má co dát dětským i dospělým čtenářům. Stejně jako autorčiny další příběhy určitě stojí za pozornost a jistě padne do oka všem, kteří hledají něco neotřelého s přesahem.

 

Nikdo zřejmě nechápe, že jsem si to sama zvolila. Kdybych fakt chtěla, mohla bych promluvit okamžitě, postavit se doprostřed restaurace, otevřít pusu a vypustit z ní sněhovou bouři. Takhle zmrzlé mám hlasivky, Není na nich nic zatuhlého. Ostatní to třeba neslyší, ale uvnitř létají slova, tisíce slov, poletují těsně pod povrchem jako sněhové vločky uvnitř těžítka, nezvučně narážejí do skla.

A já to sklo nerozbiju. (Tamtéž, s. 155.)