Jan Balabán – Prázdniny

• 

Recenze

Vytvořeno 31. 5. 2010 2:00

Autor: Marek Lollok

Reedice sbírky povídek z roku 1998 nedávno zesnulého Jana Balabána byla v roce 2007 opatřena malým bonusem – CD s audionahrávkami čtyř vybraných povídek (včetně dvou ve výboru nezahrnutých). Neškolený, leč podmanivý Balabánův hlas nám v lecčem odkrývá autorův pohled na vlastní texty a z jiné stránky nám dává tušit i jeho povahu a mínění.

Je spíše tichý a distingovaný, avšak pevný; rozhodně se vyhýbá jakýmkoliv barevným pentlím a kličkám, třebaže nelze pochybovat o jeho kultivovanosti. Je také skeptický, ovšem nikoli permanentně naštvaný, nějak z něj cítíme ironii. Ví, co je dobré a co ne, ví, kdy a jak to patřičně zdůraznit. A v neposlední řadě Jan Balabán ve svém přízvuku nezapře – a zjevně ani nechce zapřít – svůj celoživotní vztah k severní Moravě.

Útlá sbírka šestnácti relativně samostatných krátkých povídek Prázdniny stojí za přečtení v celku. V řadě povídek se totiž objevují subtilnosti, jež by při přerušovaném čtení s odstupy mohly uniknout. Ovšem postřehneme-li je, jsme odměněni – byť malou – lžičkou porozumění a snad i poznání.

Jan Balabán se v Prázdninách snaží porozumět především obyčejným a jaksi ,,pod-obyčejným“ lidem. Těm, kteří se se životem spíše perou, než že by jím snadno proplouvali, přičemž je tento zápas – pokud ho přímo neprohrají – zatraceně bolí. Jsou ze světa zklamaní, jsou ale zklamaní také sami ze sebe. Neuspěli totiž v životě tak, jak chtěli či jak se od nich očekávalo, a je jasné, že naděje na změnu s přibývajícími léty slábne. Ivan Satinský ani Pavel Nedostál (postavy, které se objevují ve většině povídek a které kromě motivických souvislostí nejvýrazněji tmelí celý soubor), dva někdejší spolužáci z olomouckých studií nepracují ve svém oboru a nejsou spokojeni ani v osobním životě. Ze střepin povídek můžeme pomalu lepit jejich obraz: První žije jako zvíře (viz také ukázka z povídky Proměna), což si na rozdíl od obdobně ztracených existencí dobře uvědomuje a o to víc ho to tíží. Druhý rovněž nemá zaměstnání, ale nejvíc trpí svou rodinou – je rozvedený a své děti vídá jen zřídka.

Další postavy jsou rovněž nešťastné – celoživotní smolař Štěpán Jeřáb má nakonec ,,smůlu“ i v tom, že se při nešťastné události neotráví s celou svou rodinou a musí se životem protloukat dál (povídka Armagedon); romantická Taťána pořád nemůže najít tu pravou lásku a potácí se jen v náhražkových vztazích (Balkán); Daniel Nedostál se i v penzi trápí osudy svých bývalých pacientů (Nespavost). Osudy lidí jsou líčeny ve zkratce, ba téměř miniatuře. V jednom či několika málo detailech se zjeví charakter celého života dotyčné osoby. Balabán své postavy záměrně exponuje v mezních situacích; často nenápadných – takových, že se jako mezní vyjeví až určitým odstupem.

Stylová úspornost nevylučuje poetické vidění světa, které je nejzjevnější v Balabánových originálních přirovnáních. Ta jsou pozoruhodná nejen svou neotřelostí, ale především svou přesností a někdy mrazivým vtipem – např. ,,Aby jim ten život zas jednou řezal, jako žiletka, když stahuje včerejší vousy z dnešní tváře.“ nebo ,,Ovanul ji studený vzduch a ona cítila, že je vlastně hotová, že je vlastně v pořádku, všeho zbavená a prázdná jako břicho po potratu.“ nebo také replika automechanika po prohlídce auta ,,Ten zvuk autu nic nedělá, jen vás to bude otravovat […] Je to jako děcko, které brečí a přitom neumírá.“

Balabánův akcent ztráty smyslu života a vůbec jakýchkoli hodnot – lhostejno do jaké míry za ně postižený subjekt může opravdu sám – vyznívá jako varování. Varování před netečným a pustým životem zaháleče, jakož i před obdobně netečným a pustým životem sprintujícího workoholika. Povídky z cyklu Prázdniny jsou možná ,,drsné“ a snad i nepříjemné; jedním dechem však musíme dodat, že svým celkovým vyzněním jsou veskrze humánní. Osoby ze společenské periferie totiž Balabán neodsouvá na periferii myšlení; naopak je s porozuměním staví na předscénu, abychom je mohli pochopit. A nejenom je, snad také sami sebe…

Ukázka:

Doktor Satinský se rozhodl, že bude žít jinak. Doposud žil jako zvíře. Denně pil a přejídal se bufetovou stravou. Pracoval v nemocnici jako přidavač u zedníků. Styděl se za to a bál se předáka. Dříve působil ve výzkumném ústavu mikrobiologickém. Byl takříkajíc otcem projektu dítěte ze zkumavky. Možná že Bůh, ve kterého nevěřil, jej za to potrestal. Srazil ho na kolena. Zapletl se s barmankou s výrazným sexuálním chováním a čokoládovou náplní. Zničil si rodinu. Začal chlastat a usínat s hlavou na barových stolcích. Vypadl z výzkumu a posléze i od barmanky. (Balabán, J. Proměny. In Prázdniny. Brno: Host, 2007.)