Kdo z nás je opravdu šťastný?
- Recenze
- Vytvořeno 11. 7. 2010 2:00
- Autor: Hana Veselá
Dlouhé zimní večery jako kdyby vybízely zachumlat se někde do tepla ve společnosti nějaké čtivé a uklidňující knihy. Když jsem uviděla titul Člověk není nikdy úplně šťastný od světoznámé francouzské autorky Anny Gavaldy vydané v nakladatelství Mladé fronty, bylo mi jasné, že to bude určitě právě ta vhodná kniha pro zimní večery.
S velkou chutí jsem se tedy pustila do knihy, která má více jak pět set stránek. Co očekávat a co raději ne od tohoto románu? Skoro až banálního hlavního hrdinu, jehož očima se nám odkrývá příběh. Charles Balanda má čtyřicet sedm let, je architekt, ve své práci je úspěšný, žije v Paříži, má krásnou a elegantní manželku a dceru, s níž má velmi dobrý vztah, přestože není jeho vlastní. Co víc si od života přát, aby byl člověk šťastný? Tahle idyla má bohužel i své černé skvrny, tak jako asi život většiny obyčejných lidí. Jeho manželství patří už delší dobu k těm, které pozřela nuda a vyhoření. Jeho práce, kdy musí často cestovat, mu poskytují alespoň nějaký únik, aby nemusel nad svým životem tolik přemýšlet. Snad jediné pozitivní je „jeho“ Mathilda, nevlastní dcera, kterou by nerad ztratil.
Román by nemohl mít pět set stránek, kdyby se samozřejmě něco nestalo. A to něco je dopis o smrti Anouk, matky jeho kamaráda z dětství a ženy, do které byl zamilován. Anouk představovala něco neuvěřitelného a neuchopitelného a její chuť, odhodlání a oslava života byly příkladné. Charles pochopí, že mít není to stejné co být. Oznámení o její smrti jej pohrouží do vzpomínek a vrátí ho zpět tam, kde ještě žil. Začne rekapitulovat, vydá se hledat svého bývalého kamaráda a setká se s Anoučiným „převtělením“ Kate, která mu zase dodá chuť do života.
Ano tak trochu jako nějaká červená knihovna, i když ne nijak prvoplánovitá. Hlavní úlohu v románu hraje žena a její různé obdoby. Od elegantní, odtažité a rezervované manželky Laurence, přes spřízněnou duši v sestře Claire, vzpurnou a ještě trochu dětskou Mathilde, životodárnou Anouk až po zemitou Kate. A kdo jiný než žena, v níž vzkvétá celých devět měsíců nová bytost, by měl být představitelem života. A vedle ženy také děti, kterými se to v knize jen hemží. V knize díky tomuto životodárnému bujení proběhne Charlesova proměna. Na začátku šel Charles unaveně vstříc smrti a na konci opět objevuje život.
Co může naopak v knize trochu chybět, je nijak zvlášť propracovaná psychologie postav. Autorův pohled často chybí a čtenář si musí dělat sám obrázek o postavách. Text je řazen do často krátkých, oddělených odstavců, kdy autorka skáče z jedné postavy ke druhé, a někdy se čtenář kvůli tomu může trochu ztratit. Pocit nesouvislosti a neucelenosti může být navíc podpořen i používáním tří teček, které charakterizují autorčin styl. Po krátké době se však dá na takovouto stavbu snadno zvyknout a v četbě to ve výsledku nijak výrazně neruší. Takový postup dokonce naopak podporuje spád děje a zvýrazňuje kontrasty mezi postavami. Alespoň já jsem si díky románu zpříjemnila uhoněný předvánoční čas a vůbec toho nelituji.
Ukázka:
Vzal jí z rukou podnos a zamířil do zadní části kuchyně.
„To je neuvěřitelné,“ prohodil, „u vás je všechno příběh, a každý ten příběh je krásný…“
„Ale všechno je příběh, Charlesi… Naprosto všechno a každý ho má… Jenomže většinou nenajde nikoho, kdo by mu chtěl poslouchat…“ (str. 412)
Knihu Člověk není nikdy úplně šťastný vydalo nakladatelství Mladá fronta