Koktejl psycha a mystiky

• 

Recenze

Vytvořeno 1. 11. 2010 1:00

Autor: Petr Měrka

Poněkud bizarní, blíže neurčitý a částečně mysteriózní svět obestřený zlověstným neznámem a plíživě tíživou atmosférou skrz naskrz prosycenou nádechem lehce psychedelické melancholie, decentní krutostí a zvrácenými vztahy dospělých s dětmi. Takto ve zkratce by se dala charakterizovat sbírka 10 povídek australské prozaičky Margo Lanaganové (*1960) nazvaná Černá šťáva.

Zahrnuje v sobě snovou poetiku jakoby laděnou do post-apokalyptické polohy. Není zřetelné, v jaké éře a kde vlastně se jednotlivé děje odehrávají. Mísí se zde historizující prvky s prvky blíže nespecifikovaného futura.
Též žánrově není styl autorky jednoznačný. Najdeme u ní četné odkazy k fantasy i sci-fi, avšak vždy s přesahem jako by směřujícím přímo do nitra samotné lidské duše. A dost možná, že právě ona je tím místem, kde se příběhy M. Lanaganové ve skutečnosti odvíjejí.
Pojmy reality a fikce smazávají mezi sebou hranice, které nejsou nejen postřehnutelné, nýbrž se stmelily v cosi nového a nanejvýš svébytného.
Povídky jsou jako by utkány pestrobarevnou LSD pavučinou brutální fantasmagorie. Ne všechny jsou ale dostatečně dynamické a valná většina z nich se utápí v zhola zbytečných lyrizujících popisech, které odvádějí pozornost od příběhu jako takového.
Značnou přemírou marginálních detailů autorka sice dosáhne surrealisticky ztvárněné psychiky a potřebného emociálního náboje, který je pro ni typický, ale čtenář se začíná ztrácet ve fragmentech jednotlivých vizí a zvolna tone ve stále hlouběji vrstvených halucinacích, které mohou ve finále působit až kontraproduktivně a především pak nudně.
U jednotlivých textů neschází napětí, ani potřebná míra zkratkovitosti, kterou specifický útvar povídky vyžaduje. Autorka je však nedokáže udržet po celou dobu stejnoměrně vyvážené, a pointy se tak ztrácejí v obtížné srozumitelnosti až roztříštěnosti.
Proto se stává, že ne vždy je jasné, o co vlastně v dané povídce šlo. Vzniká dojem jisté obsahové vyprázdněnosti. Jako by se jednalo jen o shluky slov tvořící emocemi naditou a fantasijními obrazy hýřící mozaiku, avšak bez valnějšího smyslu.
Naštěstí se to netýká všech uvedených textů a autorka nám minimálně v první povídce Zpěv na sestřinu cestu dolů a pak také ve Dni červených nosů dokazuje svůj nemalý talent, jenž je však v této sbírce poněkud obtížně rozeznatelný a uchopitelný.
Konkrétně Den červených nosů vás do sebe vtáhne nebývalou intenzitou magicky panoptikální hyperboličnosti. Vše je postavené na hlavu a až do posledního okamžiku je čtenář v nejistotě, co se vlastně děje. Příběh je syrový, morbidní a téměř až hororový. Leckoho může při něm i zamrazit. Avšak do absurdnosti vyhnaná snová ilusivnost se opět na závěr mění v nepříliš srozumitelný zmatek.
Hororové prvky najdeme i v Pozemské pouti, kde jednak jde o mezigenerační střet vnuka a dědy a pak nám jsou představeni opravdu kuriózní andělé, co nesnesitelně páchnou, bez ustání se páří, mají křídla, rohy a jsou červeně zbarveni.
V této povídce se ocitáme v pokřivené realitě evokující svět za zrcadlem, v němž se proháněla Alenka od Lewise Carrolla.

„Je na tom takový nástavec, co to ztlumí. Mohla bych ji strčit do kondomu a střelit tě do hlavy, až ji budeš mít zčásti ponořenou, zase kondom stáhnout a tvrdit, že se ti zastavilo srdce, že ti ho dehet stlačil tak moc, až samo přestalo bít.“
(Lanaganová, M. Černá šťáva. Přel. P. Klůfová. Triton: Praha, 2010, s. 12.)

Knihu Černá šťáva vydalo nakladatelství Triton