Xenofobní průvodci z Oval Books – aneb Jak se vidí (Řekové, Španělé, Češi…)

• 

Recenze

Vytvořeno 7. 9. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Cestujeme do zahraničí stále víc, před výpravou pročítáme průvodce a příručky, dozvídáme se o životě v dané zemi. Jenže jsou opravdu její obyvatelé takoví, víme něco o jejich tradicích, zvycích, potřebách? A vůbec, víme o sobě samých, jací jsme? Jak nás vnímají turisti?

Nakladatelství Oval Books v Londýně přišlo s jedinečným projektem – oslovilo sociology, novináře a spisovatele v různých zemích, aby napsali o své zemi a hlavně o lidech, kteří v ní žijí. Všichni autoři – rodilí mluvčí té které země – dostali stejné zadání: vyjádřit se s nadhledem snad úplně ke všem oblastem života. Jasně to dokladují kapitoly, které jsou ve všech příručkách absolutně stejné:

Nacionalismus a identita / Charakter / Postoje a hodnoty / Chování / Způsoby / Posedlosti / Volný čas a zábava / Kultura / Jazyk / Konverzace a gestikulace / Smysl pro humor / Zvyky a tradice / Jídlo a pití / Vláda a uspořádání / Zdraví a hygiena / Zločin a trest / Byznys

U nás se řady ujalo Nakladatelství XYZ a dosud nám připravilo čtení o Američanech, Rusech, Francouzích, Angličanech, pak Němcích, Polácích, Rakušanech, Maďarech (je dobré znát své sousedy), Češích (to je velmi poučné povídání) a letos v létě se můžeme blíž seznámit ještě s Italy, Španěly a Řeky. 

Musím říct, že jsem se nad stránkami příruček hodně bavila. Jako poslední jsem si vzala do ruky průvodce „po Řecích“. Mám totiž tuhle zemi ráda, a tak se moje každoroční dovolená Řecka týká. Díky humornému rádci jsem se dozvěděla například, že nemám mávat při loučení s roztaženými prsty a dlaní obrácenou k tomu, s kým se loučím – toto gesto totiž znamená něco jako „proklínám tvé oči“ a většinou se užívá za volantem. Věděli jste to? A takových rad je v této kapitolce (a nejen v ní) hned celá řada.

Útlá knížka je proložena řadou podobných rad, vtipů, poučení. Zjistíte, že řecká žena je posedlá úklidem, ale za plot vyhodí všechno, co se jí nehodí, že Řekové milují odpočinek (to se ostatně dá vypozorovat), že celý život přemýšlejí, jak být bohatý, jak vnímají vlastní slavnou minulost, co si myslí o jiných národech, co pro ně znamená hudba…

Slova písní Řekové ve svých rozhovorech neustále citují. Dokonce i rozhlasoví hlasatelé je používají, aby podtrhli myšlenky, které chtějí vyjádřit. Zprávy, politické programy, kulturní přehledy apod. jsou štědře promíchávány populárními písněmi, pocházející často až z dob kolem roku 1940.
Například ministr zahraničí poskytuje rozhovor na téma zásadní národní důležitosti. Píseň, která vzápětí následuje, mu oponuje slovy: „Skrýváš tajemství, zatajuješ dokumenty…“ Jiný ministr si nepočíná právě nejlépe a je v nemilosti. Na vlnách rozhlasu se mu dostane dalšího varování písní, která oznamuje: „Děláš chyby, co se to s tebou děje…?“ Odborářský činitel vysvětluje, proč a jak atd. kolem probíhající stávky, přičemž text doprovodné písně vyzývá: „Všichni! Povstaňme! Vyjděme do ulic!“

Tahle praxe se mi hodně líbí a byla bych pro její zavedení i u nás.

Autorkou příručky o Řecích je překladatelka a spisovatelka Alexandra Fiada, která žije v Aténách, je vášnivou čtenářkou denního tisku a řecké historie, závislá na kofeinu a nikotinu, jak sama ve svém portrétu doznává. Do češtiny knížku přeložil z angličtiny Petr Šťastný (vím, že Řecko, hlavně Kréta, je jeho milovanou destinací).

A tady je můj jediný otazník nad celou řadou – všichni autoři píší ve svém jazyce, text je přeložen do angličtiny a vydán v Londýně, pak je následně přeložen do řady jazyků – z angličtiny. Mám tedy obavu, zda některé pasáže po tolika překladech nevyznívají jinak, než autoři zamýšleli (tím neútočím na překlad pana Šťastného), zda nedochází k určitým posunům. Možná by bylo prima dostat se k původním textům a překládat přímo z jazyka daného národa. Ale možná jen slyším trávu růst.

V každém případě hodnotím řadu jako velmi pozitivní nápad, jak se zbavit xenofobie. A doporučuji všem, aby si knížku přečetli před cestou do ciziny, ale věřte, že se dobře čte i v zimě na české chalupě – v křesle pod lampou u praskajícího krbu a grogem v ruce. Hlavně si aspoň prolistujte rádce o nás; je totiž zajímavé vidět, jak nás vnímají jiní a v čem jim připadáme malí a v čem naopak fenomenální. Ediční řadu Xenofobní průvodce hodnotím velkou jedničkou.