Ruská duše utopená ve vodce

• 

Recenze

Vytvořeno 16. 12. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

Sbírka povídek Zachara Prilepina Botky plné horké vody nás zavádí do věhlasné země neomezených možností, kdy mocipány z řad komunistické strany vystřídali bývalí příslušníci KGB a oligarchové, jež zbohatli na ještě dalekosáhle divočejší privatizaci, než jakou u nás rozpoutal Václav Klaus společně se svým tehdejším chráněncem Viktorem Koženým. Avšak s ničím politickým se v této knize nesetkáme. Vyjma tedy persekuce ze strany orgánů tajné státní bezpečnosti, která doznala jedinou změnu a to sice ve svém názvu.

Tato kniha vypovídá především o autorově duši, byť se může jednat o mystifikaci a v každém ohledu zdařilou fabulaci. Ale takový už je úděl spisovatelů, jejichž předobrazem nemusí být nutně Homér oslavující ve své Iliadě heroické skutky řeckých bohatýrů, nýbrž i třeba taková samotná literární postava barona Prášila, jehož do nebe volající lži jsou natolik okouzlující a bizarní, že se jimi bez pohoršení necháme zas a znovu opájet.

Sbírka stojí a padá na postavě autora, byť se tam s ním jmenovitě nesetkáme. Je pro ni příznačný zemitý naturalismus společně s hojně uplatňovanou retrospektivou. Provází nás různými fázemi svého života. Od dětství, až po dospělý věk, kdy dochází ke vzájemné odcizenosti mezi jím a jeho manželkou. Zde za zmínku stojí, že Prilepin, označovaný též za bolševického nácka, neb se výrazně angažuje ve straně svojí ideologií, byť na ruby, ne nepodobnou neonacismus, je spořádaným otcem rodiny čítající kromě jeho družky i celé čtyři děti. Asi nejsilnější pasáže pak přináleží k těm z války v Čečně, které se aktivně účastnil. Mírně hororový nádech můžeme cítit v povídce Mrtvolná ves, jejíž osazenstvo tvoří výhradně a pokrevně spříznění potomci bývalých kriminálních živlů, jež se snad živí lidským masem.

 

Ve své vlasti je Prilepin považovaný za kontroverzního autora. Jeho knihy, za vše jmenujme romány Saňka, Patologie, či Hřích, bývají vysoce ceněny nejen kritikou, ale i čtenářskou obcí, což dosvědčuje fakt, že zmíněné tituly často spadají do řad bestsellerů. Nicméně ho můžeme též považovat za Jekylla a Hyda ruské literární scény. A to právě s ohledem na výše zmíněný nacionální radikalismus, ale i odvahu položit dvě ožehavé otázky Putinovi a díky tomu dosáhnout svého zákazu publikační činnosti v provládních periodikách a těch je v zemi neomezených možností drtivá většina.

Čistě z beletristického hlediska mě osobně však sbírka povídek Botky plné horké vodky příliš neoslovila. Přijde mi poněkud prázdná a bez chuti. Jsme však lidé a jako takoví se naše názory a vkus přirozeně rozcházejí. Nicméně se autorovi podařilo zdařile zachytit vyprahlost lidského nitra s onou až téměř hmatatelnou bezúčelností, kdy naší jedinou nadějí jsou pro nás reálně dosažitelné drobné radosti vyrvané z tenat všední a stereotypně ubíjející každodennosti. Samozřejmě v tomto případě vždy za vydatné asistence samohonky, které holdují i křehké dívky připravené přijít o své panenství s každým, kdo je pozve na šašlik a onu ohnivou vodu, pro níž je charakteristické pořekadlo:

„Rychle pij, brzo zhasne!“

Slavčukova matka nosila skoro setřenou tvář, z níž jste si ani jediný rys nedokázali zapamatovat déle než minutu.
Otec byl nevzhledný, shrbený a drobný, navíc hodně olysalý a neschopný pronést souvislejší větu. Takový neumětel a zmatkář.
Jak se zrovna tomuhle páru mohl narodit tenhle bílý, graciézně se pohybující, klidný a silný negr, to jsem nechápal.
(Prilepin, Z. Botky plné horké vodky. Přel. L. Dvořák. Argo: Praha, 2011, s. 43)

Knihu Botky plné horké vodky vydalo nakladatelství Argo