Za Očistcem nemusíme dvakrát daleko

• 

Recenze

Vytvořeno 21. 3. 2012 1:00

Autor: Petr Měrka

Existence vezdejší je vydatně protkána utrpením, které jako malá dítka tolik nevnímáme, ale čím jsme starší, tím víc jsme vystavováni na milost a nemilost osudu.

K blažené nevědomosti jsou samozřejmě nutné jisté materiální předpoklady, které nás udržují v iluzi, jež zmírňuje dopady reality na naše omezené vnímání. Ego nás chlácholí, že jsme důležití a nic zlého se nám nemůže stát, protože špatné věci se dějí jen těm druhým – a to bezesporu zaslouženě. Setrváváme v bludech a vršíme hřích za hříchem.

A co je to hřích? Porušení přikázání, jejichž základní seznam nalezneme v Mojžíšově desateru. Kéž by tento etický kodex dodržovalo pokud možno co nejvíce lidí. Jenomže naší pomyslnou Biblí se stal mamon, jenž nás chtíčem motivuje k nezřízené hamižnosti, pro niž jsme s to dopustit se nejen krádeže, ale přímo i vraždy.

Naši politici nás svojí zkorumpovaností přesvědčují každodenně o tom, že lhát, podvádět a loupit je nejenom normální, ale především legitimní. Avšak musíte přináležet mezi vyvolené, a tudíž nedotknutelné. Dodržování zákona je určeno pouze pro obyčejné plátce daní, jimž nepřísluší nic víc než držet hubu a krok. Zdravotnictví se samo o sobě stalo nadstandardem, mravnost se rozpustila v pornu anti-sociálních zákroků vlády, která se chová podobně jako klíště. Potentáti zaboří své sosáčky do demokratických voličů a nevytáhnou je z nich, dokud nevysají i tu nejposlednější kapku jejich krve.

Světu dominuje Zlo. Dobro se někam schovalo. Milosrdenství a soucit jsou archaické pojmy. Nyní vévodí taková slova jako ambice a kariéra, a to bez ohledu na to, zdali svým jednáním někomu uškodíme. Jsme krutí a nesmlouvavě tvrdí, protože to po nás vyžaduje systém. Opatřil nás drábem, jemuž se říká konzum. Tomu sekunduje jednak spěch, který nás motivuje pomocí sadistických důtek dobře známých jako stres, a poté strach operující se soustavnou nejistotou, zdali se nám podaří uhradit všechny účty.

V současnosti je neobyčejně snadné skončit na ulici. Modlíme se, proklínáme a souběžně s tím jsme natolik bezcitní, že se o nás dá konstatovat: „Sytý hladovému nevěří“. Nemáme smysl pro problémy druhých, jsme k nim slepí a hluší.

A všechny tyto naše poklesky by měly zůstat bez trestu? Kniha Ráj, peklo a očistec ve středověkých viděních se nás pokusí přesvědčit, že tomu tak rozhodně není. Osobně mi připadá, že do ráje se dostanou jen boháči, zatímco chudák je svým společenským statusem predestinován k tomu, aby skončil v pekle.

Vidění se nám snaží vsugerovat, že se naše negativní jednání neobejde bez odplaty. Na jednu stranu se dá uvažovat o moralitě, která popisem záhrobních hrůz chce docílit polepšení člověka. Pobízí ho ke skromnosti, altruismu, pokoře a lásce. Na druhou stranu nalezneme i srovnání s politickými agitkami z provenience nacismu a komunismu. A vlastně i soudobé despocie kapitálu, jenž třímá v otylých prackách několik málo oligarchů, jež mají tu zpupnou drzost stavět se na roveň samotného Boha.

Dá se totiž konstatovat, že mnohá vidění, často sepsána jakoby přes kopírák, bývala zneužívána k zastrašování, a to kupříkladu za účelem „poctivějšího“ vybírání silou vnuceného desátku od drobných zemědělců pro katolickou církev, která s ideou původního křesťanství má pramálo společného.

Závěrem bych chtěl podotknout, že tato vidění jsou v moderní době mimořádně aktuální a žijící literáti, ale nejen oni, nýbrž i lidé od filmu, by se jimi měli inspirovat k podobně mravoučným počinům, neb pokud se nezjedná v lidských duších náprava ještě za života, nedopadne to jinak než katastrofou utopenou v oceánu krve, jež bude samozřejmě pocházet především z žil nevinných a bezbranných.

Pravil: „Když mě položili do síně toho domu a měli za to, že jsem zemřel, tu u mě stanul jakýsi ctihodný muž v krásném třpytivém plášti. Měl překrásnou tvář a vypadal, že je nadmíru veselý a plný radosti. Z pohledu na něj jsem se velice těšil. Jeho vlasy byly bělostné jako sníh a oblečen byl do jasně červeného šatu, pod nímž měl jiné roucho, bělostnější než sníh. V rukou držel rozevřenou knihu popsanou zlatými písmeny, jejíž dvě třetiny nalevo byly otočené, jedna třetina měla být ještě obrácena.“
(Ráj, peklo a očistec ve středověkých viděních. Přel. J. Engelbrechtová, J. Föster, E. Hladká-Kučernáková, M. Moravová, J. Zachová. Argo: Praha, 2011, s. 96 - 97)

 

Knihu Ráj, peklo a očistec ve středověkých viděních vydalo nakladatelství Argo