Koncert pro jehličkovou tiskárnu

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 5. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Od doby svého vzniku prošel fejeton mnoha proměnami. Ponechal si sice formu krátkého vtipného textu, ale díky některým autorům, kteří jej dovedli k dokonalosti, již netvoří pouhou výplň prázdných míst novinové stránky, ale vyvinul se ve svébytný literární útvar, na který se mnoho čtenářů těší víc než na hlavní články. Kdo z pamětníků by si v této souvislosti nevzpomněl na fejetony Rudolfa Křesťana v Mladém světě! Býval to první článek, který člověk netrpělivě nalistoval, pak teprve přišly na řadu ostatní. Jak je vidět, laťka kvality tohoto publicistického žánru byla nasazena velmi vysoko, a Richard Skolek se svou knížkou fejetonů Hubený nás nedostanou nemá  v takové konkurenci jednoduchou pozici.

Skolkova prvotina je složena z fejetonů, které vycházely v tisku – v Brněnském a Blanenském deníku a v týdeníku Týden. Inspiraci nacházel autor všude okolo sebe. Ve své rodině, ve vzpomínkách z dětství, vděčnými tématy jsou trapné zážitky spojené s pokusy o navázání vztahu. Vše viděno s nadsázkou tak, aby se z banální příhody dala vytěžit vtipná pointa. Další skupinou témat  jsou autorovy zkušenosti s literární tvorbou, hudbou a divadlem. Závěr knihy patří dvěma pásmům. Kratší s názvem Můj první trek se skládá ze tří dílů, a delší -  Jaselské humoresky - má deset částí a epilog, jenž poněkud mění čtenářův pohled na předchozí texty.

Stejně jako jsou rozdílné události, o kterých autor píše, kolísá i úroveň jednotlivých fejetonů. Od vtipných s ráznou a pochopitelnou pointou, přes průměrné, až po takové, u nichž se čtenář v autorově záměru velmi těžko orientuje. Nejistou dějovou linkou a mlhavým zakončením je čtenář dezorientován a netuší, oč autorovi běží. Místo dravého, kritického fejetonu s nádechem humoru pak před sebou máme jakousi melancholickou úvahu, třeba O jazzu a ženách. Naštěstí jsou nepodařené kousky v menšině a autor takové vady na kráse časem bezpochyby odstraní. Zřejmě jsou dány určitou nezkušeností a nevypsaností. Doufám, že mé drobné výhrady nevyvolají v autorovi stejnou nevoli, jakou popisuje v Klubu špatné poezie.

Richard Skolek mě velmi potěšil hned jedním z prvních textů Jak zalichotit tlusté ženě. Kromě toho, že patří mezi ty dobré, cituje v názvu i obsahu dílo velmi svérázného brněnského umělce Mariana Pally, což svědčí o velmi dobrém autorově vkusu.  Ve skupině fejetonů, které mě zaujaly, jsou převážně ty, čerpající z autorových hudebních a divadelních zkušeností. Projevuje se tam přehled, jenž v těchto oborech má, a je vidět, že s větší lehkostí píše o věcech, které má zažité. Dobrým příkladem je třeba Píseň pro jehličkovou tiskárnu:

Skladatel Leo Hurvín (kdoví, jedná-li se o skutečné jméno, či pouhý pseudonym) přišel s revolučním nápadem – písní pro jehličkovou tiskárnu. Pan Hurvín shledává zvuk tohoto přístroje velmi melodickým, a dokonce si všiml, že vrcholných výkonů dosahuje tento svérázný hudební instrument při tisku Shakespearových sonetů.
(Skolek,R. Hubený nás nedostanou. Třebíč: Akcent, 2011, str.32-33.)
Oceňuji autorův velmi přesvědčivý popis tohoto hudebního experimentu. V záplavě různých performancí mně připadal koncert pro jehličkovou tiskárnu tak pravděpodobný, že jsem málem podlehl pokušení vyhledat skladatele Leo Hurvína na internetu. Pointa příběhu, žel, negraduje a poslední odstavec je - narozdíl od brilantní předchozí části - rozpačitý a nevýrazný.

Knížka fejetonů Richarda Skolka je nenáročné čtení pro krátké chvilky oddechu. Až na malé výjimky je čtivá, psaná kultivovaným jazykem a s jemným humorem. Některé čtenáře možná v první chvíli odradí obálka, která svým provedením hlásá, že skrývá text třeskutě až trapně vtipný. Naštěstí nic takového uvnitř nečíhá. Některé texty odrážejí inspiraci  povídkami Šimka a Grossmanna, ale ruku na srdce, kdo z nás jimi nebyl ovlivněn.

Knihu Hubený nás nedostanou vydalo nakladatelství Akcent