Defekt v hlavě

• 

Recenze

Vytvořeno 20. 5. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Blednu závistí a souběžně s tím smekám. Charlotte Rocheové se podařilo to, co málokterému autorovi, a to sice, že už svým prvním románem dosáhla mety bestselleru. Kromě toho je i jinak mimořádně úspěšnou ženou, neb její profesí je televizní moderátorka. Za své počiny v tomto odvětví získala i ocenění, jako je kupříkladu Bavorská televizní cena, či cena Adolfa Grimmeho. Navíc dodejme, že je opravdu nadaná a to v mnoha ohledech. Je totiž i zpěvačkou, herečkou a producentkou.

V případě jejího literárního talentu se nachází srovnání s naší Honzou Krejcarovou, která stojí poněkud stranou všeobecného zájmu a dala by se chápat i jako enfant terrible ženské prózy. Minimálně stojí za zmínku její sbírka básní V zahrádce mého otce, v níž je neotřele a bez příkras kupříkladu popisován incestní vztah, jenž měla se svým zploditelem. Právě boření sexuálních tabu mají s Rocheovou společné. Ale nejen to, i naprostou přímočarost zpěčující se jakékoli formě konformity, přičemž svojí otevřeností mohou být pro pokrytce pobuřující, avšak v soudobém světě již nerozpoutají takovou nevoli, jako by se třeba mohlo stát v minulých dekádách. A proč také? Vždyť televizní noviny kromě vulgarismů a otevřené nahoty presentují lidské bahno v té nejryzejší podobě. Za vše mluví otřesné záběry na umírající, roztrhaná těla granáty, či důsledky brutálních autonehod a to nemluvím o tom, co se má odvahu nazývat kulturou! A to konkrétně politickou. Slova poslanců evokují průjem a dají se bez nadsázky přirovnat ke kydaní hnoje.

Rocheová je však jakémukoli marasmu tohoto kalibru na hony vzdálená. Představuje se nám v knize jako milující matka. Nejde v žádném ohledu o autobiografii, ačkoli nutně každý spisovatel vychází z toho, co bezprostředně zná, neb pokud tak nečiní, mine se s autentičností a jeho příběh pak nepůsobí nejen jakkoli důvěryhodně, ale především přesvědčivě. V tomto ohledu nemůže být pochyb, že mladá autorka disponuje mistrně zvládnutou fabulací, jež se dotýká samotné podstaty všední každodennosti, která okatě staví na marginalitách a ješitnostech do sebe zahleděných eg každého z nás.

Na 254 stranách je nám předestřen příběh hysterky frustrované nedostatečnou velikostí svých prsou a těžce poznamenané tragickou rodinnou událostí kvůli níž je nucena navštěvovat psychoanalytika, chtěje se tak zbavit břemene plynoucího z komplexu přeživšího. Chytá se každého stébla, aby se znovu nalezla a identifikovala v nové úloze, jíž jí uchystal osud, který ona sama ani pranepatrně nemohla ovlivnit. Vyrovnává se s tím co je každému z nás intimně blízké – s pochybami o sobě samém, o svém partnerovi a projevu jsoucího jako takového, přičemž vehementně neguje existenci Boha a jakéhokoli nadpřirozena. Místo toho si dosazuje jinou instantní náhražku a to sice vědu. V jejím pojetí všemocnou.

Knize nechybí švih, dynamika, spád, nelze jí skoro nic vytknout, snad jen mohla být útlejší, neb téma, jež si Rocheová zvolila není nutné jakkoli rozmazávat, naopak, co slovo, to úder desetikilovým kladivem implantovaný do čtenářovy tváře.

Takže její textová rozmáchlost je do jisté míry handicapem, který výše zmíněný dojem mírně tlumí. Taky to asi nebude titul, k němuž by měl člověk potřebu se vracet. Jenomže to se týká drtivé většiny literární produkce. Určitě však vzbudí zájem svým dalším počinem. Čtenář je již lapen imaginací Rocheové natolik, že dychtí ponořit se do dalších řádek vyvřelých, podobně jako žhavá láva z běsnící sopky, z její klávesnice. Nebo snad stále píše perem? Kdoví. A i kdyby ano, je to šumafuk. Každopádně tato žena za přečtení stojí!

„Během análního styku pořád myslím na vůdkyni našeho německýho ženskýho hnutí a naslouchám svýmu nitru a cítím vnitřní vzrušení, který vychází z řitního otvoru a z ocasu a šíří se celým tělem. Úplně jinak než vaginálně. Ale jak říká ženský hnutí, ani u vaginálního styku orgasmus neexistuje. Ovšem už ve svým oblíbeným Geo Kompaktu jsem se dočetla, že existence vaginálního orgasmu je vědecky dokázaná. A já jsem si jistá, že existuje i anální. Můj feministickej mozek, s ocasem mýho muže v zadku, mi neustále namlouvá, že to příjemný být nemůže, a mezitím mě konečník přesvědčuje, jak je to úžasný. Komu mám teď věřit víc?
(Rocheová, R. Modlitby klína. Přel. J. Strážnický. Jota: Brno, 2012, s. 239)

Knihu Modlitby klína vydalo nakladatelství Jota