Zkáza pudu sebezáchovy

• 

Recenze

Vytvořeno 7. 8. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Vyprahlost, prázdnota, bezúčelnost, tolik ke krátké charakteristice mentálního rozpoložení ústřední „bezejmenné“ postavy Houellebecqovy prvotiny Rozšíření bitevního pole.

Jde o třicetiletého, poměrně profesně úspěšného muže, jenž sobě podobné nazývá „středním kádrem“, a jehož nitro připomíná doutnající trosky dobitého města.

Výjev válkou zdecimované aglomerace by se dal použít jako metaforické přirovnání k duši tohoto v mnoha ohledech bezcitného ubožáka, kterého si nelze nijak idealizovat. Skrze něj definujeme egomaniakální prostředí, v němž se vyskytuje… Všichni jsme nasáklí bezohlednou sobeckostí.

Doléhá na něj nevědomé nutkání neodvratně směřující k autodestrukci, s níž se vědomě nesnaží vyrovnat, nýbrž ji „pouze“ analyzuje pohledem bezuzdného nihilisty a z postoje chladnokrevného cynika, jemuž není nic svaté.

Svým rozervaným – zoufalým – nitrem tak trochu připomíná jinou postavu a to sice vypravěče z Palahniukovy knihy Klub rváčů, jehož alternativní já (Tylera Durdena) ztvárnil v dnes již kultovním filmu stejnojmenného názvu známý americký herec Brad Pitt.

Schizofrenní děj je završený sebevražednou katarzí, jejíž základní motivace by se dala aplikovat i na ústředního protagonistu Houellebecqovy novely. Svým základním způsobem je podobný i styl vyprávění, kdy jsou upřednostňovány krátké, až strohé věty, jimiž je docíleno nervní dynamičnosti u Palahniuka a sterilní apatičnosti u jeho již výše zmíněného francouzského kolegy.

Vyrovnání se s frustrací je však, i přes tuto zjevnou protipólnost, prakticky identické.

Palahniuk je nicméně na rozdíl Houellebecqa zábavný a jeho psaní je živé, kreativní, zatímco ten vyvolává ve čtenáři atmosféru mírné nudy. Občas utrousí bonmot, suché vtipné konstatování, ale svým vyzněním je ubíjející a až přehnaně intelektuální.

Je však také mimořádně aktuální. Hlavně co se člověka samotného a mezilidských vztahů týká. Nacházíme se v hyperaktivní době. Neumíme a ani nemám možnost se zastavit. Jakoby bylo nutné ustavičně spěchat a to do okamžiku, kdy nás opustí veškeré síly a my natáhneme brka.

Podstata základní myšlenky tak vězí ve ztrátě schopnosti upřímné víry. Můžeme sice patřit pod hlavičku církve či sekty, ale už málokdo nejspíš věří ve skutečný výskyt Boha. Namísto toho si vyfantazírujeme imaginárního bůžka, specifickou ikonu, kterou si utváříme k obrazu svému.

Nedokážeme se s ničím, ani nikým, opravdu bytostně identifikovat, projevit důvěru a upřímnou lásku. Svůj život vidíme jako předem promarněnou záležitost. Ve vizi této neutěšené budoucnosti prodléváme na úkor své přítomnosti.

Asi každý se tak dříve či později setkal s pocitem vykořenění, eventuelně přímo depersonalizace. Zbývají nám pak pouze dvě volby. Ta první je svěsit hlavu a rezignovat, zatímco ta druhá spočívá v tom nevzdát to.

Houellebecqův hrdina se rozplývá v jakési prazvláštní, hybridní, třetí poloze a to sice ve všeobjímající neurčitosti. Vyvane jako prd ze zadku. Chvíli smrdí a pak už po něm ani pes neštěkne.

„V den své popravy měl Maxmilien Robespierre rozbitou čelist. Zpevňoval mu ji obvaz. Těsně předtím, než položil hlavu pod gilotinu, kat mu obvaz strhl; Robespierre zařval bolestí, z rány vytryskla krev a rozbité zuby se rozsypaly po zemi. Kat pozdvihl obvaz nad hlavu jako trofej, aby ho ukázal davu, natěsnanému kolem popraviště. Lidé se chechtali a posmívali.“
(Houellebecq, M. ROZŠÍŘENÍ BITEVNÍHO POLE. Přel. A.Beguivin. Odeon: Praha, 2012, str. 105)

Knihu Rozšíření bitevního pole vydalo nakldatelství Odeon