Když mi bylo pět, všechno se změnilo

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 9. 2012 2:00

Autor: Veronika Háková

Ráda bych vám představila knihu, o níž se domnívám, že není v českých luzích a hájích dostatečně známa. V tomto důmyslném románu z pera charismatické Irky Emmy Donoghue se mísí krutost osudu s roztomilou dětskou naivitou, svět v Pokoji, který není na mapách, s „tam Venku“ a děsivě perfektní psychologické profily všech postav s vědomím, že podobné příběhy se mohou odehrávat kdekoli kolem nás.

Jackovi jsou čtyři a žije se svou Mami mezi čtyřmi stěnami Pokoje. Zdánlivě mu nic nechybí. Čert jim zajišťuje jídlo, teplou vodu i elektřinu. Krátce po jeho pátých narozeninách mu však Mami „odelže“ pravdu o okolnostech, které ji dovedly na toto nevábně vypadající místo. Vypráví mu, dítěti, které ani nenapadlo pochybovat o identičnosti slov Pokoj a svět, o životě za dveřmi, o skutečných lidech, jako jsou oni dva, o věcech, které klučina zná pouze z televize. Tímto rozhovorem započne šílený koloběh událostí, který vyústí v tvrdou konfrontaci s realitou, jak ji všichni známe.

„Koukni, to, co vidíme v televizi, to jsou … obrázky opravdových věcí.“
To je ta nejneuvěřitelnější věc, co jsem kdy slyšel.
Mami má ruku v puse.
„Dora je opravdovsky opravdovská?“
Dá ruku pryč. „Ne, promiň. Hodně věcí v televizi je vymyšlených – třeba Dora je jenom obrázek –, ale ti lidé, co mají obličeje podobné jako ty a já, ti jsou opravdoví.“
„Jako vážně lidi?“
Kývne. „A taky ta místa jsou opravdová, třeba farmy a lesy a letadla a města…“
„Ne.“ Proč si ze mě dělá legraci? „Kam by se vešly?“
„Tam ven,“ řekne Mami, „Ven.“ Trhne hlavou dozadu.
„Za Postelovou zeď?“
„Mimo Pokoj.“ 
(Donoghue, E.: Pokoj. Praha: Knižní klub, 2011, s. 68)

Kniha Pokoj na první pohled zaujme osobou vypravěče celého příběhu, jímž je již zmíněný chlapec v předškolním věku Jack. V celém textu jsou jednotlivé kusy nábytku, dokonce i věci denní potřeby, personifikovány, nabývají podoby vedlejších rolí a jsou tudíž psány s velkými písmeny. Člověk nezřídka narazí na pasáž, kdy má sto chutí se dojatě pousmát nad zjednodušeným vnímáním bytí, jaké může mít opravdu jen malé dítě, ale vzápětí se zamyslí, zda je vhodné projevovat v tomto kontextu podobné emoce. Někdo, kdo byť jen nenahlédl do tohoto pozoruhodného díla, nejspíš nepochopí, jak rozporuplně na čtenáře působí. Na jedné straně sledujeme pocity a myšlenky samotného Jacka – autorka bravurně vystihla jeho mentalitu –, na druhé straně však soucítíme i s Mami, která již několik let netouží po ničem jiném než dostat se pryč z Pokoje a znovu mít normální život. Stáváme se svědky paradoxních situací, které však s ohledem na celý děj vyznívají zcela smysluplně.

Úroveň propracovanosti z hlediska psychologického a sociologického bych bez zaváhání přirovnala ke Stephenu Kingovi, jehož díla jsou tímto atributem velmi známá. Domnívám se, že pokud by stejné téma zpracoval někdo jiný, výsledek by klesl o mnoho příček níže. Na knize je totiž opravdu nejzajímavější vnitřní prožitek Jacka, z hlediska dějového by se ale dala shrnout do pár stránek.

Nepochybuji, že si Pokoj najde své příznivce, stejně jako se najdou lidé, kteří budou jeho kvality zpochybňovat. Já osobně se však řadím do té první skupiny; miluji knihy, které v sobě nesou punc neotřelé originality. Pokud se rádi ponoříte do dobrého psychologického románu, doporučuji vyzkoušet právě tento.

Knihu Pokoj vydalo nakladatelství Knižní klub